text.skipToContent text.skipToNavigation
 Používáme soubory cookies, abychom vám mohli zajistit ty nejlepší zkušenosti s našimi webovými stránkami. Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s jejich použitím. Pro bližší informace o našich cookies klikněte  sem

Vrchol se špatnou pověstí

06 listopadu 2017

Naši jezdci freeski - Sam Cohen a McKenna Petersonová si v sezóně 2017 brousili zuby na jarní výpravu na Aljašku. Na začátku ledna ovšem větrná smršť zničila sněhovou pokrývku ve většině pobřežních hor, jako třeba v dobře známém Haines, a parta se tak musela vydat poněkud hlouběji. Po příletu do oblasti pod stěnou Brothel Spine, uvelebené v horském pásmu Fairweather, rozhodl Sam a jeho skupina, že tohle místo je to pravé a usídlili se tu na 3-týdenní dobrodružný pobyt.


Sam Cohen

Sam Cohen traversing the mountain in the sunrise

V horách se pohybuji většinu svého života. Nějak jsem bez nich jako beze smyslů. Poprvé jsem se na Aljašku vypravil v lednu 2012. S několika parťáky jsme chtěli kempovat a zajezdit si v horském průsmyku Turnagain Pass. Vyjeli jsme na 4 dny a zapadli sněhem. Když se vyjasnilo, zažili jsme snad nejlepší lyžování v životě. Ale musím přiznat, že to taky byla dost skličující zkušenost. Následující 4 roky jsem se učil, jak lyžovat ve velkých horách na Aljašce. V té době jsem trávil většinu jarních sezón v Haines. Hluboký sníh, za kterým se sem jezdí, ale vloni zničila arktická větrná pohroma. Haines najednou nebylo už to nejlepší místo s nejlepším sněhem. Naštěstí má Aljaška vždycky co nabídnout. Hory nemají konce a za každým rohem, v každém koutě a úžlabí se dá objevit něco nového.

Sam Cohen Camping in Alaska with tent and mountains

Do Juneau jsem odletěl 23. března 2017 s vyhlídkou na 3-týdenní kempování na úpatí pohoří Fairweather. I moje předchozí návštěvy Haines se uskutečnily pomocí helikoptéry, což mi dalo obrovskou příležitost dozvědět se víc o místních horách a zajezdit si v nich. Vzledem k tomu, že na Aljašce je počasí tak vrtkavé, dost často spíš vysedáváte ve městě, než lyžujete. Když ale pojedeme kempovat, budeme v horách po celou dobu našeho výletu a užijeme si je úplně nejvíc. 

Sam Cohen Dropping In over a gap in the snow

Krátce po přistání v Juneau jsem přejel lodí do Haines, hupnul na "bush" letadlo a vydal se s pilotem Drakem Olsonem podívat se na hory zblízka. Zdály se holé. Arktický vítr odkryl většinu zasněžených oblastí až na skálu a my se tak ocitli ve velmi neutěšených podmínkách. Jen tenká sněhová pokrývka a obrovská nestabilita. Ne zcela typické vnitrozemské prostředí. Po pravdě dost neutěšené. 

Ale drželi jsme se rozvrhu, navzdory příšerné sněhové situaci. Po velkém rozhlížení a hledání dobrého sněhu jsme nakonec našli něco, co bude stát za to. Drake nás zanechal v místě našeho dočasného, několikatýdenního pobytu a odletěl do práce. Po prvotním boji s nevolností, nedostatkem sněhu a jednoduchými skupinovými úkoly jsme konečně nastavili režim a začali fungovat jako tým. Skutečnost, že jsme se společně uměli postavit nesnázím a zdárně je přečkat proměnila tento výjezd na jeden z nejlepších, jaké jsem kdy podnikl. Jak se náš čas na ledovci pomalu chýlil ke konci, začal jsem pociťovat určitou spokojenost. Vytěžili jsme maximum z toho, co bylo k dispozici a víc jsme udělat nemohli.

Sam Cohen Climbing the mountain with partner in view

Umět si vystačit s tím, co máte, je pro život nesmírně důležité. Hory nám sice nenabídly své nejlepší podmínky, ale dovolily nám tu být poměrně dlouho a získat nezapomenutelné zážitky. Tam je každý den mimořádnou výzvou. Ať už se týká horolezení, lyžování nebo tání sněhu ve 3 ráno, kterým začíná velmi dlouhý den. Na cestě za vytyčeným cílem se nepředvídané situace a jejich zvládání stávají přirozenou součástí zdejšího pobytu. S lidmi, s nimiž tu jste, se sblížíte natolik, že vzniklá pouta nejdou přetrhnout. Nakonec jsme dosáhli našeho hlavního cíle - a vrátili se domů. Bezpočet sjezdů byl jen bonus.


McKenna Petersonová

McKenna Peterson looking out over the mountain

Očekávání. Nervozita. Znepokojení. Touha. Tři týdny života v divočině, bez přemýšlení o jiném, než kam polezeme a kde budeme lyžovat, vytvořily fantastickou atmosféru a intenzivní vztah s okolními ledovci a vrcholy. Vždy jsme se ale nejprve společně zabývali výškou sněhu, jeho kvalitou, vytyčenou trasou a zohledňovali neznámé, zejména při našem nejodvážnějším plánu. “’Na tuhle lajnu nebude nikdy vhodná doba”, řekl Elliot, ’“převislé ledovcové pole… nikdy nebude ten správný čas’…musíme to prostě udělat teď”. Má pravdu.

Jsme si jistí. Jdeme.

McKenna Peterson and Sam Cohen climbing in the sunrise

Z kempu odcházíme ještě za tmy, štiplavý chlad a mokré boty nás povzbuzují. Hodiny jdeme zticha, jedna noha se sune před druhou. Slunce zdraví naši čtyřčlennou skupinu růžovým nebem, barví tak sníh do béžova a změkčuje krajinu. Odpovídáme hlasitým pokřikem, jak se naše tempo zrychluje. Když se blížíme na první přechod, opírá se do nás s vítr. Abychom se dostali na úpatí žlabu, kterým budeme stoupat, je nutný asi 150 m sjezd - nahoru, dolů, nahoru, dolů. Henry sjíždí jako první a překvapivě nachází první dobré oblouky naší návštěvy. Sledujeme jeho uvolněný pohyb, za hlavou mu víří studený oblak sněhu. Po 20 dnech v kempu na ledovci stouplo naše nadšení okamžitě na nejvyšší úroveň a k téhle jízdě jsme si hned přidali dalších 300 m. Dali jsme přednost radosti ze skluzu v bezchybném prašanu před úkolem dne a na malou chvíli jsme jej zcela odložili. Koneckonců právě kvůli tomuto pocitu jsme se izolovali v aljašské pustině.

Uplynulé dva týdny jsme strávili hledáním pořádného sněhu. Náš kemp byl sice obklopen parádními kuloáry a hřbety s možností skvělých lajn, nejprudšími sněhovými stěnami, ovšem sníh nestál za nic. Výstupy byly úžasné, zato sjezdy horor. I přesto jsme neustále lezli nahoru a pak sjížděli vlny na skalních deskách a nekonečný led. Nádhera vrcholů nás ale neustále poháněla vzhůru. A i špatné lyžování je lyžování. Užili jsme si to na takovou dvojku.

Tohle ale byla jednička! Myšlenka na to, že upustíme od dnešního plánu a budeme vychutnávat jen tuhle brázdu s božským prachem, proběhla hlavou každého z nás. Nahlas ji ale neřekl nikdo. Znovu začínáme stoupat. Netrvá dlouho a ocitáme se nahoře v kuloáru. Letmý pohled dolů vyvolává stejně vzrušené ‘páni’ jako‘proboha’. Strmé hřebeny jiskří, led pod nimi mizí v zapomnění a kilometry pod námi leží tiše ledovcové údolí. Dokonale, bezpečně. To je ono. Cíl, kterým jsme byli posedlí, je tady a teď. Daleko lepší, než jsem si myslel. Stojím na začátku nedosažitelné lajny.

Jdu na to.

McKenna Peterson dropping down the mountain

Rozjet se, načít hřbet, přeskočit ledovcovou trhlinu, najít způsob, překonat další puklinu, přejet po ledovcovém mostě (opatrně!), prosmýknout se mezi štěrbinami, níž najít boční svah, vyjet z ledovce, spadnout až na dno údolí. Nejnáročnější jízda mého života. Po zásluze úspěšná. Zadostiučinění. Nepopsatelné. Všichni ho cítíme. Adrenalin a vzrušení nás provází celou cestou zpět do kempu.

Ještě omámení dneškem a už vymýšlíme další nedosažitelný plán. Vše je ale jasné ještě dřív, než si to stihneme uvědomit. Čím větší riziko, tím větší odměna. Nekonečný kruh a zkouška trpělivosti.

Je jen otázkou času, kdy znovu vyrazíme.

McKenna Peterson and Sam Cohen with the Northern Lights