Trail E-Xplorer

Epizoda 5. - Norsko

Trail E-Xplorer

Epizoda 5. - Norsko

Trail E-Xplorer

Pojeďte s námi hledat ty nejlepší traily světa vhodné na ELEKTROKOLA. Snad ještě víc než samotné dobré poježdění nás zajímá, kde se dá nejlépe najíst, vyspat a získat představu o daném místě, ať už na kole nebo bez něj. Při našem pátrání po ráji pro E-kola jsme sestavili seznam nejznámějších ambasadorů a sportovců SCOTT, kteří budou našimi průvodci. Zjistěte níže, kdo se k nám přidal!

E-průzkumníci

Text: Scotty Laughland

Co udělá z výletu na horském kole výpravu snů? Místo? Traily? Lidi? Kultura? Krajina? Co když vám povím, že tento výlet měl všechno.

Celý jsem si ho začal plánovat na přelomu roku. Studoval jsem trasy a místní doporučení, sledoval videa a snažil se najít ty nejlepší cyklostezky v jižního Norsku. Ukázalo se, že toho k dispozici moc není, a při zjišťování informací mi rychle došlo, že bych potřeboval měsíce, ne-li roky, abych oblast řádně prozkoumal. My měli ale jen 7 dní na to, abychom toho projezdili co nejvíce. A řekl bych, že se nám to dost povedlo.

A kdo jiný by se ke mně měl připojit než Martin Söderström - popsal bych ho jako uznávaného freeridera a tak trochu legendu. Do té doby jsem se s ním nikdy nesetkal a nebyl jsem si jistý, jaké zkušenosti má s tímto stylem jízdy a cestování. Kdybych ho měl po skončení výletu vystihnout jednou větou, řekl bych, že je to šťastné štěně s apetitem labradora, které jde prakticky do všeho, pokud dostane alespoň jednou denně koláček Skolebrød.

Místo 1. - Oppdal

Sešli jsme se v nejsevernějším bodě Oppdalu, odkud jsme také vyrazili. Cesta sem byla dlouhá, ale krásná, jel jsem celé hodiny a nezahlédl žádnou opravdovou infrastrukturu - samotné město bylo celkem moderní. Dobře jsme se vyspali a než jsme se vydali na traily, objevili nejlepší kavárnu a pekárnu. Podělil jsem se o své plány a představu, jak by náš týden měl vypadat. Ráno bychom se autem dopravili do určeného místa, od odpoledne bychom jezdili až do večera s nadějí, že nám vyjde nějaký západ slunce.

Prvním trailem byl Gullstein, v překladu „Zlatý trail“. Nezklamal. Dalo se k němu snadno dostat, na dlouhém stoupání jsme ale občas museli kolo vést, což vypadalo podobně, jako když jsme hledali úzkou zarostlou značenou stezku. Nakonec nás zavedla na vyhlídku, z níž se naskýtal překrásný pohled dolů do údolí Oppdal. Vrhli jsme se na trail, z většiny otevřený, sjížděli úseky po obrovské skalní desce následované úzkou stužkou singltrailu, plynoucí přes kameny, brzdili na poslední chvíli do zavřených zatáček a přitom se velmi snažili, abychom neopomenuli zaznamenat působivé výhledy. Jakmile jsme vjeli do lesů, hlína byla sypká, nastlaná, a bylo tam i pár skoků.

Následoval jsem Martina a dával pozor, jak vyskočí při každé příležitosti a dopadne do prázdna. Ve vesnici jsme rychle doplnili energii a už jsme mířili nahoru na Rauhovdin chytiti západ slunce, ale nechám fotku, ať promluví - bylo to Norsko na pohlednici!

Místo 2. - Valldal

Druhý den jsme odstartovali 4hodinovou jízdou autem, naší další destinací bylo Valldal. Abychom se tam ale dostali, museli jsme projet Troll Wall. A že to byly ty nejúchvatnější výhledy! Spadla nám doslova čelist a myslím, že cesta nakonec trvala spíš 6 hodin!

Stejně tak nepopsatelný byl příjezd do Valldalu. Pilíře skal se z nebeské výšky nořily do Fjordů - zdálo se až neuvěřitelné, že bychom tu jezdili na kole. Dali jsme se na cestu, nejprve po asfaltce, která se rychle změnila na prašnou a nakonec se zúžila do singltreku. Když jsme dojeli do našeho výškového bodu, měl jsme pocit, že jsem se ocitl v prostředí Pána prstenů - tak neskutečném, tak syrovém, drsném a nevlídném.

Místo 3. - Sogndal

Další na řadě bylo město Sogndal, do kterého jsme dorazili po 4 hodinách jízdy autem, 2 přejezdech trajektem a jedné zastávce v kavárně na koláček pro každého. Plán útoku zahrnoval také Molden. Z nechráněného vrcholu vedla stezka do fjordů pod ním. Začínala poměrně zvládnutelným, místy technickým stoupáním, kdy jsme těsně pod vrcholem museli krátce kolo vést. Možná jsme si už příliš přivykli na ta panoramata, protože jsme se pustili hned do jízdy, ale scenérie byla stejně úžasná jako v předchozích dnech. Trail se zdál nekonečný, vlnil se a spěchal k obzoru. Martin vyrazil jako první a trail si přečetl zcela jinak, než jak bych to udělal já. Díky jeho flow a jízdní pozici se mu snadněji zvládaly větší nárazy a využil každou příležitost na všem vyskočit nebo nahodit manuál.

V Sondalu jsme zažili i druhý den a po uvolněném ránu stráveném průzkumem kavárenského světa jsme se vydali objevovat okolí Kaupangeru. Projížděli jsme lesem, podle Martinova popisu velmi typicky skandinávským. Cestou nahoru nás pokoušel sjezd, který jsme míjeli v každé zatáčce. Znovu to bude jílovitá půda s volnou vrchní vrstvou mezi kamenitými úseky a tento trail bude asi jeden z mých oblíbených na tomto výletě. Proplétali jsme se mezi stromy, krouhali zatáčky a proskakovali kamenitými pasážemi. Nechal jsem jet Martina prvního a ten šredil, až hlína odskakovala od jeho zadního kola. Smáli jsme se a křičeli a nejlépe se bavili… byla to ta nejčistší hrabanka v kombinaci s dokonalostí trailu a my si oba připadali jako na surfu.

Místo 4. - Hemsedal

Další trajekt, přejezd fjordu a už jsme v Hemsedalu. Dnes budeme kempovat a já budu kuchař. Spát a vařit s partou v divočině je něco neskutečného – každý musí něco udělat a nic nás u toho neruší. Kola jsme dali nabít, Martin zřídil kempovací zónu, já rozpálil gril a připravil filety z lososa na pečení. Zatímco se pekly, otevřeli jsme si pár piv, hodili se do pohody a hodnotili úžasný výlet, přičemž jsme si uvědomovali, že jsme sotva v jeho polovině.

Hemsedal bylo prvním a jediným lyžařským městem, které jsme navštívili. V plánu jsme měli prozkoumat pár stezek mimo bikepark a zcela příznačně jsme zamířili na Ztracený trail. Začínal na Hemsedalem, krajina se zase změnila, terén byl stále horský, ale okolní hory méně rozeklané, zaoblenější a troufám si říct, že některé úseky byly dokonce rovinaté.

Podzim jako by přišel brzy, barvy se měnily, když jsme projížděli kamenité pasáže, než jsme se zanořili do březového lesa se spoustou kořenů. Naštěstí byly na správných místech klopenky, které usnadnily sestup zpátky do údolí.

Odpoledne, jak bývá naším zvykem, jsme zmeškali poslední lanovku. Naštěstí jsme měli elektroasistenci našich Voltagí a úroveň nabití baterie doslova tak akorát na výjezd zpátky nahoru a sjezd po Sentrumstienu, červeně značenému flow trailu. Opět jsem nechal Martina, aby mě vedl a on byl zjevně zase při síle. Hravě najížděl na skoky, tlumil dopad, odskakoval a řezal klopenky odshora až dolů. Mohli jsme se uřehtat a skončili v resortu Fyri. Ubytovali jsme se a užili si báječnou nabídku služeb včetně baru u bazénu. Po pěti dnech nepřetržitého pohybu jsem potřebovali trochu pohody a odpočinku.

Místo 5. - Nesbyen

Naší předposlední zastávkou byl Nesbyen a o něm jsme oba hodně slyšeli. Tady jsme se setkali s Willem z Any Excuse to Ride, aby nám dělal průvodce a my tak mohli využít to minimum času, který jsme tu měli. Nejdřív ale musíme do pekařství Bear House a ano, uhodli jste, pro co! Norské pečivo bylo samo o sobě třída a krmilo celý tým.

Konečně jsme začali stoupat na Beater - o tom se tolik mluvilo - a splnilo to očekávání. Skoro nemůžu popsat, jak krásně nám to jelo na směsici přírodních a uměle formovaných úseků kombinovaných s dlouhými rovinkami vytvořenými před mnoha desetiletími obchodníky se dřevem, kteří tahali dřevo z lesa za pomocí koní. Myslím, že tohle byl jeden z nejlepších trailů celého výletu, ale se dost těžko řekne, protože každý byl něčím jedinečný.

Will nás potom vzal zpátky nahoru na poslední jízdu po tajném trailu, na kterém pracoval, nedal prostor k focení ani natáčení, jen čistě k radosti a můžu vám říct, že to bylo senzační. Řídítka drhla o nízkou vegetací, když jsem svou Voltage pokládal do klopenek a pak z nich vyjížděl.

Místo 6. - Oslo

Konečně jsme dojeli do Osla a prozkoumali malou, ale zábavnou trailovou oblast Ramsas. Myslím, že jsme byli oba překvapeni, jak dobré mohou být traily tak blízko u města. Technické, se spoustou kořenů, s nastlanou vrstvou, jílovité. Tak by se daly popsat nejen stezky, ale v tomto momentě i celý výlet. Není to nejrozsáhlejší síť trailů, ale užili jsme si hodně legrace. Našli jsme pár dropů, na kterých jsme si mohli zařádit, využili výhodu elektrické síly Voltage a menšího kopce a vyzkoušeli rozmanitost tras.

Za 7 dní jsme se z odlehlé divočiny fjordů a terénu dostali až nad hlavní město země. Snědli jsme tucet koláčků Skolebrød, skořicových šneků, vypili galony kávy a piva a máme společné zážitky, které podle mě ani jeden z nás hned tak nezapomene. Pro mě to bylo o tom, že jsem cestu sdílel s Martinem, oba jsme vystoupili ze své komfortní zóny a vracíme se jako přátelé. Naše disciplíny horské cyklistiky jsou tak odlišné a většinou nemáme možnost se setkat a užít si traily společně. V tomto případě nás síla Voltage svedla dohromady. Takže Marty, děkuji ti, že jsi souhlasil s mými bláznivými plány, a to i do budoucna, i kdyby to mělo znamenat, že mě vyškolíš ve skateparku!