Srdcem silničáři—tak bychom se s kamarádem Danem, profesionálním fotografem, asi nejlépe charakterizovali. Oba bydlíme ve švýcarských Alpách a žijeme pro asfaltky, co šplhají do hor. Horské serpentíny bychom si dávali k snídani, obědu i večeři a ještě bychom chtěli přidat pár jako dezert. Jednou jsme dostali bláznivý nápad, že si společně uděláme výlet na horských kolech. Strávíme sedm dní na nejlepších trailech Švýcarska, z Graubündenu do Wallisu. Vše mělo jít hladce. Až na to, že si Dan rozbil obličej a zlomil pár žeber. A já se hodně nachodil. Nahoru i dolů. Jsme rozhodně „asfaltoví“. Tedy, byli jsme….

Vloni jsem se zúčastnil závodu Transcontinental, který se jel bez jakékoli podpory a zázemí a vedl z Geraardsbergenu (Belgie) do Istanbulu (Turecko). Trasa nebyla striktně daná. Nejelo se po etapách. Jen se čtyřmi kontrolními stanovišti ve Francii, Itálii, Chorvatsku a Černé Hoře. Mezi nimi si 180 závodníků mohlo určit podle svého, kdy zastaví a po jakých cestách pojedou.

Byla to skutečně dobrodružná jízda, v níž nechyběla Strada dell’Assietta, povinný šotolinový 30 km úsek v Piemonte (Itálie), který spojuje Sestrières a Colle delle Finestre, známý z Giro d’Italia.

Byl to jeden z mých nejlepších i nejhorších zážitků ze závodu. Nejlepší proto, že jsem byl naprosto uchvácený divokou krásou přírody mezi 2000 a 2500 mnm. Nejhorší proto, že jet v téhle oblasti na silničním kole bylo, jako kdybych se přestřelky účastnil s nožem. V drsném terénu jsem dostal několik defektů a musel jsem kolo vést nejmíň 5 kilometrů, abych nepřišel o svou poslední náhradní duši.

I přesto, že jsem spěchal a zoufale se chtěl dostat z hor před setměním, nemohl jsem si pomoct a musel jsem stavět a dívat se. Byl jsem fascinován. Slíbil jsem si, že se na Strada dell’Assietta vrátím, abych se o tu neskutečnou krásu mohl podělit, ale jedině na správném kole. To, jak se zdálo, byl gravel bike, nová senzace na trhu.

Příležitost otestovat gravelové kolo SCOTT Addict přišla letos v létě a nebylo těžké přesvědčit Dana a Jacqui, aby se na výpravu do Piemonte vydali se mnou. Jacqui si na silnici vede dobře (Strava ji uvádí mezi 20 nejlepšími na proslulém úseku Passo Giau), ale ve své podstatě patří na traily v Britské Kolumbii a Kanadě, odkud pochází. Dva silničáři a jeden biker: byli jsme dokonalý tým, který měl z gravelových kol vymáčknout maximum.

Konečně pojedeme pasáž Strada dell’Assietta tak, jak by se jet měla. Díky vynikajícím blogerským stránkám Cycling Challenge (www.cycling-challenge.com), které vytvořil vášnivý vysokohorský cyklistický průzkumník Will, jsem ale při plánování našeho výletu objevil v dané oblasti propojenou síť nezpevněných cest. Závěr vyplynul jasně: na gravelových kolech nestrávíme v horské pustině jeden, ale rovnou dva dny.

Bylo horké letní odpoledne a my se vydali s autem plným kol do Piemonte. Na východní konec Strada dell’Assietta, do Rifugio delle Rane, jsme dorazili právě v čas na večeři v tom nejpravějším italském stylu: předkrm, první chod, hlavní jídlo, moučník. Dobrou noc!

Druhý den ráno jsme vyjeli brzy, abychom zvládli první část Strada dell’Assietta vinoucí se vzhůru na Alpe Assietta. Když stoupáte sami do hor za východu slunce, je na tom něco magického. Terén této etapy se ukázal jako stvořený pro naše gravel biky: lehčí a rychlejší než horská kola, ale s 35mm pneumatikami mnohem pohodlnější. Výlet nemohl začít lépe.

Po krátkém rovném úseku jsme ze Strada dell’Assietta uhnuli v Col Blegier, abychom přírodním parkem Gran Bosco sjeli dolů do Salbertrand. Zvládli jsme první drsnou sekci a už se těšili na nižší část, kterou Will popsal jako « hladkou jako Wimbledon ». No, možná se tak jevila, když jel nahoru a na horském kole. Tohle nebylo nic pro nás. 1500 m sjezd po kostrbaté stezce tak pro čtyřkolky s víc než 40 serpentinami byl pro kola a naše těla těžkou zkouškou. Vše obstálo…jen tak tak. Takhle nějak musela vypadat horská cyklistika v 80. letech před příchodem odpružení.

Údolí Susa bylo rozpálené. Před tím, než jsme se pustili do závěrečné části naší jízdy, jsme si v Exilles vychutnali velmi potřebný talíř těstovin. Co se sjede dolů, musí se vyjet nahoru. K návratu do Rifugia nezbylo, než vystoupat na Colle delle Finestre (2.176 m). 19 km výjezd s průměrem 9% a nepočítanými zákrutami patří mezi záležitosti, které je třeba podniknout ještě v tomto životě - řadí se mezi jedny z nejnáročnějších alpských úseků a byl součástí trasy Giro d’Italia v letech 2005, 2011 a 2015. Zároveň mohl opět dobře prověřit naše gravely, protože 8 km úplně nahoře vedlo po šotolině.

Na 1700 výškových metrech jsme nepotkali téměř nikoho. Přestože jsme byli unaveni, perfektní jízdu po asfaltu a štěrkopísku jsme vnímali. To je možná ten nejpřekvapivější poznatek o gravelových kolech: na silnici nejsou pomalá. Díky širokým podhuštěným pneumatikám je jízda velice pohodlná bez jakéhokoli omezení rychlosti. Zdá se to nelogické, ale tento fakt je podložen výzkumem a profesionální jezdci používají rozměr 28mm stále častěji.

Danovi a mě v poslední zatáčce před vrcholem tzv. došlo a byli jsme rádi, když jsme po náročném dni dorazili do Rifugia v Pian dell’Alpe. 74 km včetně 40 km šotoliny, 2440 nastoupaných výškových metrů a víc než 100 serpentin.

Druhý den jsme chtěli prozkoumat Strada Militare Colle Finestre – Gran Serin. Dens již nevyužívanou vojenskou cestu, která vede přímo z Rifugia delle Rane v 1900m až do 2800 m, 15 km nad Strada dell’Assietta. Prudké to bylo hned od začátku… a tak to zůstalo. Znovu jsme odhalili hranice našich kol a mírně je posunuli. Kousek jsme museli kola vést a víc než jednou jsme se snažili na nich udržet. Úžasné výhledy nás ale uchvátily a odlehlá Strada Militare se rozhodně stala největším zážitkem našeho výletu.

Po zastávce ve Forte Gran Serin, opevnění postaveném na konci 19. století, jsme se spustili dolů na Colle dell’Assietta, kde jsem poprvé za celý náš výjezd píchl. Pohled na hřeben vedoucí do Sestrières byl pro Jacqui a Dana příjemným rozptýlením, zatímco jsem defekt odstraňoval.

Polenta a klobása, to byl náš oběd v Rifugio Assietta před tím, než jsme se vydali do závěrečného úseku Strady se sérií malých sedel. Colle Lauson (2490m), Colle Blegier (2381 m), Colle Costa Piana (2313 m), Colle Bourget (2299 m) a Colle Basset (2424 m). 20km čisté gravelové blaženosti do Sestrières, komicky nehezkého lyžařského střediska vybudovaného ve 30. letech minulého století vlivnou rodinou Agnelliových, vlastnící automobilku Fiat. Odtud, již znovu po asfaltu jsme sjeli do údolí Chisone a zpět do Rifugia delle Ranne jižní stranou Colle delle Finestre. Druhý den celkem 65km, 40 na šotolině, 1950 nastoupaných výškových metrů. Pořádnou italskou večeři jsme si zasloužili. Ještě jedno přespání na Assiettě a další den ráno jsme byli zpět v civilizaci. Obohaceni o nové velké dobrodružství v horách Piemonte.

Takže…jsou gravel biky jen reklamním lákadlem dnešní doby nebo dlouhotrvající inovací? Nejsem odborník na cyklo průmysl, ale jako koncový uživatel s minulostí silničního cyklisty, můžu zhodnotit tento typ kola jako nepochybný přínos.

Jasně, že se dá na šotolině jet i na silničce. Jel jsem mnohokrát, nejen během závodu Transcontinental. Ale široké podhuštěné pneumatiky jsou pohodlnější. Tam, kde se mnou silniční kolo skáče, gravel jede klidně. Širší pláště také zlepšují trakci, když trail začne stoupat nebo zdrsní (nebo obojí). A kotoučové brzdy jsou při sjezdu nutnost.

Navíc všude na zpevněných cestách houstne doprava, takže silniční cyklisté hledají nová tichá působiště. “Poslední dobou (…) jsem si všiml, že stále víc řidičů zírá do mobilů, párkrát na mě najeli velmi blízko a nakonec mě jeden srazil. Nic vážného se nestalo, ale stačilo to, abych se stal paranoidním” napsal Dan na své webové stránky www.alpsinsight.com. Šotolinové cesty jsou bezpečnou a zábavnou alternativou.

Koneckonců, jak jsme zjistili, gravelová kola se na asfaltu chovají pozoruhodně dobře. Jsou pohodlná a rychlá.

Kdybych měl vlastnit jen jedno kolo, byl by to gravel bike.

Text: Alain Rumpf | Foto: Dan Patitucci