Napříč Tušetií
15 února 2024
Víte, co nastane, když dostanete životní šanci projet se krásným, téměř neprobádaným terénem Kavkazu? 160 km divoké radosti a spousta dobrodružství - neberte za slovo jen nás a přečtěte si o tom. Následujte Hennu a Sabine na jejich cestě ze Stepantsmindy do Omala.
"My" - to znamená Sabina, průvodkyně na lyžích a horských kolech a já, Henna, všestranná dobrodružka, zvyklá na bikepacking na gravel kole, filmař Fabian a fotograf Moritz.
Vyjeli jsme ze Stepantsmindy po nenáročné štěrkové cestě až do Juty, kde jsme odbočili na úzkou stezku vedoucí přímo vzhůru. Nebylo pochyb, že to byla pěšina pro turisty, nikoli pro cyklisty. "Myslím, že to je malá ochutnávka toho, co přijde,“ řekla Sabine a všichni jsme se na sebe podívali. Nervozita z toho, co nás čekalo, se přikrádala, když jsme tlačili svá kola celou cestu až do našeho prvního tábořiště, zatímco se přes hory blízko nás hnaly hromy. Možná mělo zůstat jen u myšlenky.
Z dlouhého a náročného pěšího výšlapu s kolem do průsmyku Chaukhi, položeného 3.338 metrů nad mořem, ostrého větru nad ledovcem, vysokohorského sjezdu se zákeřnými kameny, následovaného nesjízdnými zatáčkami, lijáku, netrefené odbočky, prodírání se křovisky, abychom se dostali zpátky na trail, riskantního přechodu řeky a Hennina pádu v posledním úseku, když se jí brašna z řídítek dostala do předního kola, jsme byli víc než vyčerpáni. Ale teď, o den později, to začalo znovu vypadat jako dobrý nápad. I když se skupina pěších turistů dostala na vrchol daleko rychleji než my, přimělo nás to zpochybnit výběr našeho vybavení.
Než jsme se pustili do velkého stoupání do sedla Atsunto, věděli jsme už přesně, kdy kolo tlačit, kdy ho nést a kdy si dát pauzu. Když jsme seděli na zemi a odpočívali, minuli nás dva pěší a podělili se o nejlepší zprávu dne: „U pohraniční stanice prodávají Coca-colu a Fantu.“ Nicméně nikomu z nás se do pohybu nechtělo. Jen jsme tam tak seděli, vnímali to panorama a úsměv měli od ucha k uchu. „Myslím, že bych teď v tom propoceném oblečení nebyla nikde jinde raději,“ řekla Sabine radostně. Ostatní souhlasně přikyvovali. Zdálo se, že všichni sdílíme podobnou představu „zábavy“, byť by se to některým lidem mohlo zdát absurdní.
Když jsme si to velkými oblouky šněrovali dolů do údolí, znovu začala převládat vegetace. „To je neskutečné jet tak dlouho a nemuset kolo vést,“ křičela Henna. Vypadalo to, jako kdyby ten těžce zasloužený sjezd byl teď tak dobrý právě proto, že jsme se v posledních dnech tolik snažili, bylo to jako proběhnout cílem na dlouhé trati. Jen s větším množstvím adrenalinu. Široké travnaté svahy se leskly v odpoledním slunci a na vršcích hor stále ležel sníh.
Nestává se každý den, abyste projížděli mezi koňmi. Ani se běžně nepodaří zajezdit si na Kavkaze, ale pokud přece jen ano, budete si to pamatovat navždy.
Naši sportovci
