ERIC SENSEMAN NA ŠAMPIONÁTU USATF V SILNIČNÍM BĚHU NA 50 KM

Šampionát US v silničním běhu na 50 km: Tak trochu jiná zpráva ze závodu

–od Erica Sensemana

Dnes ráno se na Long Islandu venkovní teplota pohybuje okolo 33° Fahrenheita / 0,5 °Celsia. Dvě trojky na mě svítí i z palubní desky mého auta z půjčovny. Zahálí na zatravněném stání, ale jeho motor běží a od podlahy se line teplo. Musím se usmát, protože ironie situace začíná být zjevná. Odmítám motor vypnout, aby okolní teplota neklesla a já se neocitnul v lehkém nepohodlí; a přitom se brzy dobrovolně vydám na 5 km dlouhý okruh, a to hned 10x – rozhodnutí, které mi dozajista nepohodlné bude. Pokud vydržím značně trpět déle než 3 hodiny, tak dalších 30 nevlídných minut mi už zřejmě neublíží.

Vypínám motor. Americký šampionát v silničním běhu na 50 km začne za 45 minut. Přemýšlím o předešlých měsících tréninku, vybavuji si klíčová cvičení, představuji si, že už jsem na závodu, který teprve za chvíli začne, zvažuji, jak bych se mohl cítit, a na několik slastných okamžiků se dokonce zasním při představě, že vyhraji, uspěji, vylepším svá očekávání. Dost, zaplaším svůj donkichotský sen, vrátím se do skutečnosti a napomenu se: soustřeď se na dlouhodobý cíl, na důležitější závod za pět týdnů a šetři si sny na něj. Můj vzhled se začíná měnit, dívám se na své nohy a vytetované iniciály někoho dávno ztraceného. Uvědom si, proč tu jsi, pomyslím si. Znaky nepohodlí už se začínají projevovat, husí kůže naskakuje, chlupy mi vstávají do pozoru. Je mi zima. Příběhy o běhání nezačínají startovní čárou a nekončí cílem. Pokud má tohle být příběh, pak začal už nejmíň vloni v listopadu, kdy jsem usilovně bojoval na posledním svém závodu sezóny 2015. Tenkrát jsem si slíbil, že budu důsledně trénovat a rozumně závodit v roce 2016. V lednu letošního roku jsem se sešel s Ianem Torrencem a s jeho pomocí sestavil tréninkový plán, který mě náležitě připraví na dubnový americký šampionát v silničním běhu na 100 km. Část, kdy se vymýšlí tréninkový plán, postrádá kouzlo a málokdy se o ní mluví, takže záludnosti a jemné odlišnosti individuálního plánu se často přehlédnou. Je naprosto nezbytné o tréninkovém programu mluvit. Na to jsem ale musel přijít vlastní zkušeností. Jak už jsem řekl, příliš se nemluví o tom, jak takový program vytvořit. S Ianem jsme se rozhodli, že se na cestě za 100 kilometrovým závodem stavíme ještě v Caumsett, kde se poběží silniční šampionát na 50 km.

Teplota mezitím lehce stoupla, ukázalo se slunce, ale zatím stále zůstává spíš chladno. Zahřívám se rozmanitými cviky, dám si pár sprintů a nakonec odhodím svrchní vrstvy těsně před tím, než vypukne závod. Teď už je mi zase hrozná zima. Blížím se ke startovní čáře spolu s hromadou ostatních účastníků, ale nevšímám si jich. Zamyšleně se soustředím. Jako před každým závodem, myslím blízkou osobu, která mi odešla. A to mi připomíná, proč jsem tady. Proč dobrovolně podstupuji neutuchající bolest při náročném dálkovém běhu. Dělám to zčásti proto, že příjemné věci nás nenaučí nic; pohodlí nás nepřiměje něco se naučit. A přitom svět toho nabízí tolik, co bychom měli poznat a pokud máme to štěstí, že v tom světě existujeme – že jsme nepodlehli žádné chorobě a že jsme měli štěstí, že jsme se vůbec narodili – pak to dlužíme těm, kteří tu možnost nemají. Zkusit a neuspět, ale nakonec prorazit a prosadit se, nebát se snít a pak sny uskutečnit. Proto tady jsem: mám sen a jdu za ním. Zazněl výstřel a já vyrážím. Ve sportovních zprávách běžci většinou obšírně popisují – se všemi detaily a zeširoka – co se jim během závodu odehrávalo v hlavě, co pro ně závod znamenal, co jedli a kdy, atd.,atd. Připadá mi to velmi unavující a nezajímavé a své čtenáře tím tady nudit nebudu. Zkrátka ultramaraton je velmi bolestivá zkušenost a my ultramaratonci trávíme většinu závodu v pokusu běžet co nejrychleji a zároveň co nejpohodlněji, abychom závěrečnou část pak proběhli ze zaťatými zuby ve snaze vydržet ty nesnesitelné chvilky, protože jsme se přinutili běžet až za hranice svých možností. Odmyslete si trochu toho popsaného dramatu a možná i nepohodlí a vyjde vám to, čím jsem během závodu procházel já. Na druhou stranu jsem se ale odměnil svým novým nejlepším časem na vzdálenost 50 km (3:06:54) a umístěním na 5. místě.

Obvykle se zprávy ze závodů zakončují děkovnými slovy určenými sponzorům, organizátorům závodu, soupeřům a tak podobně. To vše je zde na místě. Zejména stojí za to poděkovat řediteli závodu Carlovi za jeho laskavost a týmu SCOTT Running za jejich velkorysou podporu. Přesto bych ale tuto poněkud netradiční zprávu ze závodu rád zakončil myšlenkou, která se mi v tomto okamžiku zdá být velice příhodná:

“Mým cílem je napsat to, co vidím a cítím tím nejlepším a nejjednodušším způsobem.”

– Ernest Hemingway

Myslím, že pro zprávy ze závodů by to mělo platit také. Zkusil jsem co možná nejlépe a nejjednodušeji napsat, co jsem viděl a jak jsem se cítil v Caumsett na padesátce. Bez váhání přiznávám, že výsledek se tak jevit nemusí, ale věřím, že vám, čtenáři, přesto něco cenného přinesl.