PŘIŠEL, BĚŽEL, ZVÍTĚZIL

Zmínil jste se, že abyste za velkým závodem nemusel cestovat daleko, chcete ještě v USA zůstat. Je i nějaký jiný důvod, proč jste zvolil tento závod?

Začátkem léta se mi dost nepovedla účast na Broken Arrow Skyrace v kalifornském Squaw Valley. V té době jsem se ještě stále zotavoval z úrazu a měl jsem pocit, že jsem běžel závod, na který jsem nebyl dost připravený. Když jsem dokončil jako pátý, dost mě to odradilo. Tehdy jsem se rozhodl, že chci zkusit něco jiného a myšlenka na sto mílovou výzvu mě naplnila novou chutí trénovat. Bylo to opravdu příjemné soustředit se na zcela nový objev. Nebyl jsem na něco takového zvyklý a zdálo se mi, že nejsem pod tak velkým tlakem, takže můj výkon a koneckonců i závodní zkušenosti byly lepší.

Poprvé na 100 mílích, co se vám honilo hlavou, jaká byla motivace, případně pochyby?

Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy neběžel takovou ani podobnou vzdálenost, neustále jsem pochyboval, jestli se připravuji správně. Nevěděl jsem, jak moc bych měl trénovat, ani jak často zařazovat odpočinek. Zároveň jsem si nebyl vůbec jistý stravou během závodu a jak by se dala srovnat se závodem na 50 nebo 80 km. S ohledem na vzdálenost 100 mil bylo ve hře příliš mnoho neznámých. S blížícím se startem pro mě bylo opravdu těžké připadat si sebejistě. V posledních dnech před závodem jsem měl v hlavě jediný cíl - dokončit ho. Vůbec jsem netušil, jestli vydržím běžet tak dlouho.

Téměř polovinu závodu běžel jste běžel sám, než jste proběhl cílem jako první. Jaké pocity kromě osamocení jste zažíval? Jak jste je zvládal?

Do vedení jsem se dostal asi na 50. km, ale podle původního plánu jsem chtěl čekat až někam do tří čtvrtin, než se o něco pokusím.

Když jsem se najednou ocitl ve vedení tak brzy, vlastně jsem doufal, že mě někdo doběhne. Představa, že 70 mil poběžím sám nebyla moc veselá a byl bych daleko raději, kdybych měl nějakou společnost. Jakmile jsem si uvědomil, že jsem sám, několik příštích hodin jsem se vážně znepokojoval tím, že mě někdo předběhne, takže jsem běžel ve stresu.

Myslím, že strach mi pomohl vytvořit ještě větší náskok. Přesto mě ta obava o ztrátu vedení nikdy úplně neopustila. Dokonce i na závěrečných 10 kilometrech jsem se ohlížel, abych se ujistil, že jsem stále sám.

Je ještě zřejmě příliš brzy, ale nedá mi to se nezeptat. Připsal jsem si svůj první 100 mílový závod. Je pro vás ta vzdálenost i nadále zajímavá? Kterou další byste chtěl vyzkoušet?

Když o tom teď tak přemýšlím, myslím, že bych rád běžel další dlouhý závod jako byl tenhle. Vždycky jsem byl trpělivý běžec a takové vzdálenosti trpělivost rozhodně odměňují. Pro mě to byl dobrý vstup do této kategorie, trať nebyla ani příliš rychlá, ani příliš strmá. V budoucnu bych rád zjistil, jak se mi bude dařit na prudších 100 mílových trasách, třeba na Hardrock 100 enbo UTMB.