MIKE HORN - expedice K2 - 1. část

V květnu 2015 odjel Mike Horn se svým týmem ze Švýcarska s vidinou pokořit nejkomplikovanější vrchol světa známý jako Hora všech hor - K2.

Cesta autem je vedla napříč 13 zeměmi, a aby zdárně dorazili do města Skardu v Pákistánu, vstupního bodu do národního parku Central Karakoram, kde se K2 nachází, museli překonat více než 8000 km.

Po 3 měsících strávených na expedici se Mike Horn vrátil zpět do Švýcarska, nepříliš spokojený, ale šťastný, že je zdravý a v dobré kondici.

Krátce jsme ho zastavili v sídle naší firmy, abychom se dozvěděli něco o jeho senzačním dobrodružství.

Miku, právě ses vrátil z Pákistánu, jaký je to pocit?

No, když se vydáte do hor a žijete 3 měsíce tak trochu v izolaci, po návratu vám chvíli trvá, než se adaptujete.

Zaprvé, adaptace na nižší nadmořskou výšku není vždy snadná. Žili jsme v 5000 metrech a každý týden jsme přišli zhruba o 1 kilogram svalů a tuku. Takže teď jsme ve fázi regenerace.

Zadruhé, je mi vždycky po expedici trochu smutno, že už skončila, protože se stala mým životním stylem. To, co děláme, není jen výprava, je to určitý způsob života. A když ten způsob změníme a vrátíme se zpět do normálního, tedy civilizovaného světa, jsme nešťastní. V té době je dobré mít už nalajnovaný další projekt. Musíte žít pro něco nového. Objevuji již 25 let, takže si můžu dovolit vrátit se z expedice rozladěný z toho, že už je konec a zároveň se začít těšit na něco dalšího.

A potom je tu fyzická stránka. Snažili jsme se, co to šlo, ale nezvládli jsme to. Jsem dost zklamaný, protože už to byl můj třetí pokus o K2. Tentokrát jsme asi vážně moc chtěli, ale podmínky nám to prostě neumožnily.

Na druhou stranu se mi ulevilo, že jsem to přežil a můžu být zpět.

V první části expedice jste museli řídit ze Švýcarska do Pákistánu, povyprávěj nám o tom trochu víc. 

Většinou když míříme na K2, tak letadlem. Podle mě se letí přes nejúžasnější krajiny na světě. Nad Ruskem, Uzbekistánem, Kyrgystánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem, Čínou, až nakonec přistanete v Pákistánu. Ta místa jsem chtěl vidět zblízka, ne je jen přeletět. Proto jsem se rozhodl, že tam pojedeme autem a cestou poznáme nové kultury, překročíme dosud neznámé hranice, ochutnáme exotické jídlo a pití, zakusíme všechno, co je na cestování tak vzrušující.

Cesta není jen dostat se tam a vylézt na tu horu, ale i tom, co se naučíte od okamžiku, kdy opustíte domov, až do doby, než k hoře dojedete. Abych byl upřímný, jel bych zase. Překonat zhruba 12000 km za 13 dní byl opravdu neuvěřitelný start expedice. Takovou jsem ještě nikdy nepodnikl.

A co auta? Vypadá to, že jste jim dali dost zabrat. Měli jste s nimi nějaké problémy?

Můj partner Mercedes Benz nám poskytl dvě SUV G Class. S nimi je to terno, jsou to nejlepší auta na podobné výpravy. Pohybovali jsme se různými typy terénů a auta se všem výzvám přizpůsobila dokonale. Projížděli jsme hlubokými řekami, i písčitými pouštními dunami, jeli přes horská sedla zapadlá spoustou sněhu, i kamenitými oblastmi. Hnali jsme je až na samou hranici jejich možností a nikdy nás nezklamala. Zvládnou toho daleko víc, než si umíte představit!

A pak jste dojeli do Pákistánu, jak bys tu zemi popsal? Cítil ses v některém okamžiku v nebezpečí?

Pákistán je rozhodně jednou z nejúchvatnějších zemí, jakou jsem kdy navštívil. Když se budete řídit médii, uslyšíte o Talibanu, útocích a teroristech. Ale v severní oblasti Pákistánu, kam jsme jeli, žádné násilí není. Lidé jsou milí a laskaví. Byli dobrosrdeční, nakrmili nás, pomohli nám a dali nám vše, co mohli. Dostali jsme od místních lidí tolik, že jejich zemi můžu jen vřele doporučit.

Jen když si představíte tu přírodu, Pákistán a pohoří Karakoram jsou přenádherné. Pákistán je také jediným místem, v němž se můžete setkat jak s Himalájemi, tak s pohořím Hindúkuš a samozřejmě s masivem Karakoram. A pak je tu i mocná řeka Indus a solný důl Khewra. Pákistán je rozhodně místo, kam bych strašně rád jezdil každý druhý rok. A co se mě týká, já se v ohrožení necítil vůbec. Chovali se lidé agresivně? Vůbec ne. Řekl bych, že to byla skutečně jedna z mých absolutně nejklidnějších a nejuvolněnějších expedic.

Takovou misi je asi dost obtížné zorganizovat, jak jsi zvládl všechno naplánovat?

Plánování jízdy trvalo asi 2 měsíce, protože musíte být schopni udat, kde budete v ten který okamžik. Pak je také nutné dát dohromady všechna víza, protože projíždíte 13 zeměmi. Musíte znát přesnou vzdálenost, kterou budete řídit, čas, který k tomu bude potřeba, a to všechno činí tento způsob cestování ještě zajímavější. 

Rád organizuji expedici, připravuji logistiku a samozřejmě se těším na vlastní výstup. Náklad jsme museli poslat napřed do Islamabádu a pak do Skardu, kde na nás počkal a my si ho po dojezdu vyzvedli. Tuhle logistiku zajišťuje agentura, se kterou spolupracujeme. Potřebují jen vědět, jak dlouho pobudete v horách, jakou cestou a způsobem se na horu chcete dostat. Od toho okamžiku už můžete vše nechat na nich a oni výpravu připraví.

Jediná trochu zapeklitá věc je naplánovat nepředvídatelné. Např. přijedete na hranice a Ruský úředník se zrovna špatně vyspal, takže se rozhodne vám trochu zkomplikovat život. Někdy vymyslí neexistující důvod, a do své země vás nepustí.

Jak jste si poradili s tou částí výpravy, kdy už jste neměli auta.

Auta jsme nechali na cestě do základního tábora. Od nich nám to do base campu trvalo 8 hodin. Agentura, která zajišťovala povolení a logistiku, se také postarala o auta i náklad a opatřila nám nosiče. Abyste mohli vylézt na horu v Pákistánu, musíte mít povolení. To získáte jedině spoluprací s cestovní nebo horolezeckou agenturou.

Co se týká naší výpravy, museli jsme žádat dlouho předem, řekněme 2 měsíce, protože jsme měli lézt ve vojenské zóně. Takže když požádáte o povolení, musí vás prověřit a než ho vydají, může proces někdy trvat trochu déle. Museli jsme ve Skardu čekat 18 dní, než nám dovolili lézt v jejich horách. Pákistánci chtějí, aby byly turistické návštěvy co nejbezpečnější. Od roku 2013, kdy došlo k zabití horolezců v základním táboře Nanga Parbat, další útoky na turisty neevidují. Na bezpečnosti a ochraně turistů dost zapracovali, takže šance, že se k nim dostane Taliban dostane, je opravdu malá.

Pověz nám víc o základním táboře. Setkal ses tam s mnoha lidmi? 

K2 obvykle nebývá vůbec masová záležitost, ale zrovna letos tam bylo dost lidí. Dokonce tři komerční výpravy. Tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem zažil základní tábor K2 tak živý, ale bylo tam jen pár expedic, které lezly bez kyslíku. Komerční výpravy lezou s pevnými lany, kyslíkem a pod dohledem šerpů. I těch tam bylo hodně. Navzdory tomu, že tam bylo letos tak rušno, nemyslím si, že se K2 někdy stane tak komerční jako některé jiné vrcholy.

Vy jste lezli bez pevných lan i bez kyslíku. Můžeš nám povyprávět, jaké to je?

Komerční expedice používají lana při výstupu i sestupu, ale to celý proces lezení zpomaluje, protože se musíte neustále na lano napojovat. My dáváme přednost lezení bez lan, to je ten nejryzejší a nejrychlejší způsob.

Při sestupné části, kdy už jste mimořádně unavení, může být použití lana dost nebezpečné. Na hoře je spousta starých lan, které tam výpravy před vámi nechaly. Ta lana se můžou někdy chytit do maček a podrazí vám nohy. Pár mých přátel už takto přišlo o život.

Co se nás týká, my při sestupu v prudkých úsecích lezeme pozadu, čelem k hoře. Jinde jsme si zase sedli na zadek a sklouzli po hoře dolů, což sestup bez většího úsilí značně zrychlilo. Jako kormidlo jsme použili cepín. Tato metoda se nazývá „la descente des valisans“, s ní se nikdy nemusíte 100% spoléhat jen na své vybavení a lana. Při slézání volíme tento způsob, protože nikdy nevíte, jestli na stávající lano nespadl kus skály, jak bylo lano používáno, nebo jestli se s ním špatně nezacházelo.

Prostě si myslíme, že je lezení bezpečnější, když nejsme závislí ze 100% jen na lanech. Spousta lidí jim ale důvěřuje a to je někdy nebezpečné. V roce 2008 zahynulo na K2 11 lidí. Jejich lana smetla lavina a protože tam nebyla žádná jiná, nemohli se dostat dolů.

Chcete-li se dozvědět o nástrahách, které Mika potkaly při pokusu dostat se nahoru, a o jeho dalších plánech, čtěte druhou část rozhovoru. Klikněte sem.