MIKE HORN - expedice K2 - 2. část
V květnu 2015 odjel Mike Horn se svým týmem ze Švýcarska s vidinou pokořit nejkomplikovanější vrchol světa známý také jako „Hora všech hor“ - K2.
Jak Mike zjistil, to hora si určuje, koho nechá nebo nenechá vystoupat až nahoru. Přečtěte si o záludnostech, kterým musel čelit v průběhu jejich pokusu.
Po návratu z expedice nás Mike poctil svou návštěvou v sídle naší firmy a vyprávěl.
V případě, že vám unikla 1. část našeho rozhovoru, v níž Mike rozebírá bláznivý nápad cestovat ze Švýcarska do Pákistánu auty, klikněte sem.
Zvládli jste si během vašeho výletu zalyžovat? Jaké to bylo?
Lyžování se podařilo a bylo vážné úžasné, protože na K2 byla nejdřív spousta sněhu, ale jakmile se začaly spouštět laviny, podmínky se rázem změnily na nelyžovatelné. Na K2 jsme dorazili poměrně brzy, takže jsme byli schopni vynést lyže dost vysoko až k táboru 2 (6400 m) a neskutečně si zalyžovali v opravdu prudkých pasážích. K2 je hora, která se dá sjet odshora až dolů. Řekl bych, že mi tahle myšlenka asi zůstane v hlavě, navíc po zkušenosti s botami, které mi SCOTT vyrobil speciálně na tuto výpravu.
Nejvíc jsem se bál o nohy, jestli budou v lyžařských botách dostatečně v teple, ale teď, když vím, že ano, bude se mi lézt daleko lehčeji. Měl jsem s sebou lyže (SCOTT Superguide 88), s nimi jsem zvládl různý terén i sněhové podmínky a musím říct, že se hoře skutečně přizpůsobily a rozhodně bych si je vzal znovu.
Na svých expedicích používáš mnoho našich produktů. Jak bys je zhodnotil?
Produkty SCOTT, které jsem dostal patří mezi nejlepší vybavení, jaké jsem jako horolezec použil (oblečení, rukavice, lyže, lyžařská obuv, hole). Za svou skoro desetiletou dráhu horolezce jsem vyzkoušel různé značky a myslím, že teď mám to, co mým potřebám skutečně odpovídá. Oblečení vyhovuje až do 7000-7500 m nadmořské výšky. Nad tuto hranici už vstupujete do zóny smrti a je zde nutná speciální horolezecká kombinéza.
Jsme rádi, že jsme tě zastihli v dobré formě i přesto, že ses až na vrchol K2 nedostal. Co bylo podle tebe tou největší překážkou?
Letos to byl na K2 dost odlišný rok. Vůbec tam nebyla zima. V Káráčí bylo dost teplo, přišla dokonce vlna veder a 800 lidí zemřelo. Teplo vlastně proudí nad Himaláje, tam se kondenzuje a pak začne padat sníh. V zimě bylo málo sněhu a letos v létě prakticky sněžit nepřestalo. Padaly obří laviny způsobené silnými větry, které přinesly všechen ten sníh a jen ho na tu horu „přilepily“.
Jednoho dne se na cestu, po níž jsme lezli, sesunuly hned 4 veliké. Pro náš výstup představovaly velké nebezpečí. Na to, aby si sníh mohl sednout, nebyla dost dlouho dost velká zima, takže všechen sníh čekal na sesuv nad kritickým úsekem a na vrcholovém hřebenu. Naším největším problémem nebylo vylézt 8000 m, to bychom zvládli i v hlubokém sněhu, ale potíž byla v tom, dostat se z 8000 do 8600, kde hrozilo veliké riziko pádu lavin. Navíc v určitých částech výpravy nám foukal vytrvalý silný vítr.
Když jste se rozhodli vrátit do Švýcarska, odřídili jste auta i s vybavením zpět?
V průběhu výpravy jsme neměli tušení, kdy skončí a jestli se dostaneme na vrchol nebo ne, takže bylo dost obtížné koordinovat zpáteční cestu do Švýcarska a všechna nezbytná víza. Auta i se vším vybavením jsme poslali lodním kargem do Ženevy. Bylo to pro mě trochu zklamání. Cestou tam jsme jeli přes tak úchvatné země a setkali se s tolika milými lidmi, až mi bylo líto, že je nebudeme moct potkat znovu v průběhu našeho návratu.
Myslím, že příště, pokud to půjde, bych rozhodně řídil tam i zpět, protože je to takové příjemné zakončení expedice. Když už jste jednou byli tam v horách, tak nemáte úplně chuť nastoupit do letadla a přeletět přes všechna ta krásná místa do Švýcarska během jednoho dne. Spíš byste chtěli končit trochu pomaleji, ale samozřejmě čas je rozhodující, máme pracovat na dalších projektech, takže jsem se musel do Švýcarska dostat co nejdříve.
Jak se vám podařilo dodat tak úžasnou reportáž z cesty na druhou stranu světa do Pakistánu?
No, já už objevuji 25 let a za tu dobu jsem nadělal mnoho chyb, z nichž jsem se poučil. Díky tomu a kamerám 4K jsem dnes schopen předložit atraktivní dokumentaci. Je to o tolik jednodušší, když můžete filmovat v tak vysoké kvalitě tak malým přístrojem. Kamerou 4K můžete zoomovat a obraz bude přitom stále dobrý. Je to jako kdybyste měli dvě kamery. Jednu se širším záběrem a druhou, když obraz přiblížíte a k objektu se dostanete blíž. Takhle jsme to dělali, protože jsme byli jen velmi malý tým. Vlastně jsme si sami dělali střih.
Vzal jsem s sebou svého německého kolegu, je nesmírně umělecky založený. A jel s námi fotograf, který se mnou dělal na expedici Pangea a celých 5 let se mnou cestoval po světě. Ten dělal fotky. Jakmile opustíme základní tábor, je jasné, že nadešla naše zodpovědnost za filmování i fotografie. Je velice důležité ukázat lidem to, co zažíváme, protože někteří nemají takovou příležitost jako my.
Musíte být schopni filmovat a fotit, ale někdy je snazší říct, že jste příliš unaveni a fotka se vám dělat nechce. Pokud začnete přemýšlet tímto způsobem, nemůžete předložit poutavou reportáž, protože skvělé momenty propásnete. Když vidíme, kolik lidí nás sleduje, motivuje nás to, snažíme se zvyšovat kvalitu reportáže a posílat daleko víc informací, než kdybychom jen posílali pár fotek domů. Když víme, že se naši výpravu dívá 22 milionů lidí, pak jim chceme ukázat to nejlepší.
Ten, co editoval, s vámi byl v základním táboře?
Někdy upravoval videa vzadu v autě. Přišel s námi do základního tábora, já filmoval, on stříhal. Já pak upravoval některé z časosběrů a dával mu je, pracovali jsme společně jako tým, protože jedna osoba nemůže obsáhnout všechno podstatné. Je hodně důležité vcítit se do toho, s kým pracujete a ujasnit si, jakou zprávu chcete předat zbytku světa.
Proto je dobré najít někoho, kdo je spíš přítel než jen tvůrčí člověk, protože u přítele budete vědět, že je schopný přesáhnout obsah i obraz, víte, jak pracuje, jakým stylem a co chce sdělit ostatním. Proto se naší výpravě dařilo tak snadno tvořit reportáž. Měli jsme stejné nápady a když máme stejné myšlenky, můžeme skutečně vytvořit úžasné dílo.
Editace videí je práce na plný úvazek. Do base campu s sebou nemůže vzít jen tak nějakého lezce nebo dobrodruha, aby filmoval a stříhal. Musíte si obstarat umělce, a to jsme letos, oproti jiným rokům, udělali.
Plánuješ někdy v budoucnu návrat na K2?
Víte, K2 je hora všech hor, takže bezesporu to bude můj budoucí projekt. Nejspíš mezitím vykonám něco jiného, možná vylezu na jinou osmitisícovku jen proto, abych se dostal do charakteristického rytmu a pozitivity. V roce 2013 jsme jeli na K2 a taky jsme se museli vrátit. V roce 2014 jsme jeli na Makalu a zvládli vystoupat na vrchol. V roce 2015 jsme se na K2 vrátili a znovu se pokusili nejvyšší bod, což se nakonec znovu nepovedlo. Myslím, že kdyby se mi povedlo dát dohromady rozpočet, zimní expedice na Nanga Parbat v prosinci by mohla být zajímavá. Je to jeden z osmitisícových štítů, na který se v zimě nikdo nedostal. Tak řekněme Nanga Parbat v zimě a pak K2 znovu rok na to. Za ideálních okolností bych v to takto doufal, ale expedice jsou trochu nákladné a není vždy snadné sehnat potřebné finance.
Jsi teď opět ve Švýcarsku, co tě čeká?
Mám další sezónu televizního seriálu „The Island “(Ostrov), který jsem dělal s M6 a učil 13 dobrovolníků techniky přežití. Pak jsem je nechal na ostrově, aby přežili 30 dní. Ten program se ujal opravdu dobře. Není to jako „reality show“, protože nemůžete nic vyhrát. Jde jen o to, jestli jste schopni přežít na ostrově s jinými 12 borci, které na začátku vlastně vůbec neznáte.
Dělají se dvě řady seriálu. Poprvé jsem na ostrov vybral také vybral 15 žen, které se o přežití pokusí. Na druhém ostrově, asi 15 km od prvního, bude 15 mužů. To je můj první projekt na listopad. Pak se chystám na výpravu od pólu k pólu, ten je zatím ve fázi plánování a nejspíš se rozběhne v lednu příštího roku. Zaměstná mě a odvede od domova na zhruba rok a půl.
Můžeš prozradit něco málo o tom projektu Od pólu k pólu?
Je to plavba kolem světa přes Severní a Jižní pól. Trochu podobný projekt jako Latitude Zero na rovník, jen obráceně. Udělám zastávku na Skeleton Coast (Pobřeží koster) a u močálu Okavango. Pak plánuji podívat se do „aleje žraloků“ v Jihoafrické republice a poté popluji dolů na Antarktidu, kterou chci celou přejít. Na konci přechodu mě vyzvedne loď, kterou budu pokračovat na Nový Zéland, do Austrálie a Japonska.
A všude budeme podnikat menší výpravy. Z lodi vystoupím na Arktidě a odtud se pokusím přejít pěšky přes Severní pól dolů na jižní cíp Grónska. Bude to pravá plavba kolem světa přes oba póly, která představí opět nové přírodní složky, jako poušť, džungli, oceán, tundru i sopky.