Existují jisté věci, které pro rodinu děláte mimo plán. Podniknout výlet přes půl světa a navštívit je v jejich rodném městě je jednou z nich.

Oba znám už nějakou dobu. Ale na to, že já i Andrew pocházíme ze stejného malého města v Jihoafrické republice, jsme se potkali až díky zahraničním cyklistickým závodům, nejspíš to bylo na MS v Luganu v roce 2003, jako členové národního týmu JAR. Od té doby bydlel se mnou, nebo mě alespoň navštěvoval v místech, která jsem si k životu vybral. Laguna Beach v Kalifornii, Bend v Oregonu, kde se usídlil, nebo jen projížděl mezi zastávkami NORBA a Světového poháru. S Brendanem máme za sebou také dlouhou historii. Už dávno před tím, než jsme začali společně „pracovně“ fotit, jsme v Evropě zažívali více či méně úspěšná dobrodružství. Jenže v posledních pěti letech jsme podlehli neutuchajícímu nutkání žít a pracovat na cestách - je pohltila vášeň pro cyklistické závody a mě pro jejich dokumentování. Skutečnost, že jsem se přestěhoval na druhou stranu zeměkoule, četnost našich setkání ještě snížila.

„Když konečně nadešel ten čas a všichni tři jsme mohli vyčlenit pár volných dní v přeplněném rozvrhu startující rušné sezóny, neváhali jsme. Brendan právě dokončil poslední záběry svého filmu #DEATHGRIPMOVIE a Andrew se odhodlal k nové výzvě i životu se značkou SCOTT. Už roky jsem je lákal, aby mě přijeli navštívit do Nelsonu na Nový Zéland, až to slavnostně klaplo.“

Uplynulých 10 let jsem strávil cestováním a focením kol po celém světě. Když přišlo na rozhodnutí o dalším místě, kde bych chtěl žít (zimy v Oregonu byly příliš dlouhé a studené) a po mnoha „zkušebních destinacích“ jsem zvolil Nelson na severu Jižního ostrova Nového Zélandu. Splňoval všechna kritéria. Měl pláže, hory, komunitu, traily, lidi, kulturu i pivovary. Jako nejslunnější místo Nového Zélandu, obklopené třemi národními parky, je již sám o sobě atrakcí pro většinu turistů, ale teprve nepřeberné množství dlouhých, technických prudkých trailů ve městě a okolí z něj činí přímo nutný cíl všech bikerů, co za vzrušením objíždějí svět. Nabízí delší a strmější sjezdy než Rotorua na Severním ostrově a větší výběr trailů, odlišných od těch „střediskových“ v jižněji položeném Queenstownu. Nelson je vlastně ideální město, v němž se dá příjemně prožít léto na jižní polokouli.

Na kole jsme se mohli vydat kamkoli, ale pozvat je svého nového působiště se zdálo nejsprávnější. Během sezóny nemáme nikdy čas se sejít a jen tak se „potoulat“ jako normální lidi. Když budou mými hosty, budou se mnou muset sdílet všechny drobné radosti i každodenní program. A taky místní tajemství: nejlepší místa na snídani, nejpříjemnější kavárny, samozřejmě i nejpříhodnější hospody po vyjížďce a obchůdky s tradiční smaženou rybou a hranolkami.

Tím, že Brendan potřeboval brzy vsednout na sjezdové kolo kvůli nadcházející sezóně Světového poháru a že Andrew musel do Rotoruy komentovat Crankworx, měli jsme jen pár dní na to, abychom využili vše, co Nelson nabízí. John Parkin, další z našich společných kamarádů, byl právě také v Nelsonu, kam utekl před studenou zimou v Evropě, takže jsme se rozhodli vytěžit z volných dní maximum a věnovat se taky trochu filmování. Měli jsme jen 3 dny, čas na aklimatizaci nezbyl, pásmovou nemoc jsem se rozhodl poléčit rychlou projížďkou po nejlepších trailech ve městě. Přidali jsme se k místní partě a díky Hamishovi jsme odpoledne vyzkoušeli Fringe DH, Smasher, Keyboard Warrior, Supple Jack a Putakari. Za běžných okolností by to zabralo dva dny v pedálech, nás rozmazlil shuttle.” Kameru jsme ale toho dne téměř nevytáhli, protože skutečný důvod, proč jsem chlapce do Nelsonu pozval, byly dva dny plné ježdění.

Ačkoliv se Nelson sám o sobě může chlubit skvělými stezkami, opravdové poklady se skrývají na nedaleké periferii. Žádná návštěva této oblasti by nebyla kompletní bez absolvování některého z velkolepých, přírodou vytvořených trailů. Původně se jednalo o náročné turistické stezky. Nejsou nijak zvelebovány, aby byly pro kola pohodlnější, žádný úsek není rovný, nejsou zpevněné, nenajdete na nich žádné upravené skoky. Lesem procházejí jen staré cestičky, co zbyly po zlatokopech, když před 150 lety prozkoumávali horní tok řeky Wakamarina a vrcholky Richmondského hřebenu. Zdá se, že drsní chlapíci o stavění trailů něco věděli. Rádius zatáček a sklon terénu, kterými bylo možné vléct vozíky a těžební vybavení, jsou dnes pro bikery ideální a tvoří neuvěřitelně rychle plynoucí trasy, zejména při jízdě dolů. Dávná stezka vysekaná v prastarém bukové lese se přirozeným vývojem stala klasickou parádní tratí, která se objeví i na vašem seznamu přání. Dlouhé sjezdy jsou opepřené kořeny a koryty, stovky zákrut halí kapradí. Většinou vyžadují dobrých 5 hodin šlapání jedním směrem, ale protože jsem chlapcům chtěl dopřát skutečný „kiwi“ zážitek, zvolili jsme nejpraktičtější způsob, jak se dostat nahoru - helikoptéru.

Někde považují helibiking za velkou věc, která vyžaduje spoustu plánování, logistiky a papírování, vč. rezervací provedených v dostatečném předstihu. V Nelsonu vymyslíme plány na zítra dnes nad pár pivy v hospodě a vše, co je třeba k jejich uskutečnění, je jeden rychlý telefonát místnímu pilotovi. Za méně, než za co pořídíte plnou nádrž nafty do auta, se pak jako mávnutím proutku ocitnete na některém z mnoha místních úchvatných horských vrcholů.

Nad údolím visely nízké mraky a chlapci se už začali obávat, že celý výlet budeme muset absolvovat v pedálech, bez helikoptéry - celkem více než 1000 výškových metrů na 14 km. K jejich štěstí jsme zaslechli zvuk blížícího se turbovrtulového motoru a krátce na to se na zem snesl vrtulník se zprávami o modrém nebi a čistém přistání nahoře, nad inverzní vrstvou mraků.

Zde je třeba mít na paměti, že Andrew a Brendan strávili většinu svého cyklistického života a teď i kariéry ježděním po stezkách, které vytvořili lidé. Z velké části byly vystavěny stroji, v dostatečné šíři, s přímou viditelností a sjízdnými prvky, které jsou zaměřeny zejména na rychlost. Trať, kterou jsem pro ně naplánoval, se takovým nepodobala. Dala by se nazvat spíš trasou plně odpovídající jízdě v jurském parku, nebo bych měl možná říct jízdě kulisami Pána prstenů. (Scéna z Pána prstenů se skutečně točila na řece na konci trailu). V reálném prostředí s všudypřítomnými kořeny a překvapeními na každém rohu.

Chlapcům to chvíli dalo, než si zvykli, pár nepovedených zatáček a přehlédnutých krajů, ale netrvalo dlouho a už si vychutnávali jiný styl jízdy, než na jaký byli dosud zvyklí. Andrew si oblíbil širší (2,8) podhuštěné pneumatiky, na hlinitopísčitém povrchu pokrytém listy a mechem ocenil zejména vynikající přilnavost. Chlapci se ve vedení střídali, měnili vedoucí pozici pokaždé, když jeden z nich nezvládl úsek nebo zákrutu podle svých představ. Čas od času jsme zastavili v určité části trailu a tu pak analyzovali, jakoby byla částí trasy závodu světového poháru, zjišťovali a zkoušeli různé způsoby, jak ji projet co nejrychleji.

Přestože jsme jezdili s pomocí helikoptéry a snědli dvě svačiny, tři náročné sjezdy se postaraly o to, že jsme zůstali v kopcích celý den. Točili jsme hlavně na prvním sjezdu, což nám umožnilo zcela si vychutnat poslední, neblaze proslulé Wakamarinské klesání až dolů k řece. Spokojené plácnutí rukou v cíli a zastávka na „fish ’n chips“ cestou domů zakončila parádní den strávený s Andrewem a Brendanem. Pásmová nemoc byla konečně na ústupu. Není nic, co by dobrá vyjížďka nevyléčila.

Druhý den ráno jsme opět vstávali brzy, připraveni na zcela nový zážitek z Nelsonu. Tentokrát se odehrává mírně na východ od města, v novém zařízení, které nedávno nabyl místní MTB klub. Jeho fungování předchází dost zajímavá historie: byl to původně zcela soukromý bike park jednoho multimiliardáře, který vlastní několik dalších podobně bláznivých podniků po celém světě. Dnes je zpřístupněn veřejnosti zásluhou Nelson Mountain Bike klubu, který do místa zajišťuje také kyvadlovou dopravu.

Jen si představte, co lze vykonat s pomocí 50 tvůrců stezek, pracujících na plný úvazek po dobu pěti let, v původní novozélandské buši s převýšením 1000 m. Všechny traily byly 100% vybudovány ručně nejšikovnějšími staviteli světa. Kromě trochy dynamitu a sbíječek potřebných k vyrubání skal, nebyla použita žádná jiná technika (ani bagry). Každá stezka tak dává možnost pocítit tu člověkem stvořenou výjimečnost. Zhruba 40 trailů, v celkové délce 100 km, v rozpětí stupně 3 až k extrémnímu 6. lze přirovnat k Whistleru. Jen tady je to lepší. Takový cyklistický disneyland.

Po třech náročných dnech na kole přišel čas odpočinku a pak pro změnu ochutnávka i toho ostatního, co Nelson nabízí. Kavárny, hospůdky, pivovary a pláže. Brendan a Andrew rozhodli, že každý příběh na webu potřebuje závěrečnou scénu s lodí. Zabrali tedy, spíš unesli, největší loď (ne tak velkou), jakou našli, která odpovídala jejich pojetí závěrečných snímků.

Byly to jen 4 krátké dny strávené společně, ale daleko od závodů, věnované jen nám samotným a my si slíbili, že z této akce uděláme tradici. Zase budeme objevovat traily a plout na pivní (i mořské) vlně.