Náboženský fanatismus, černě odění vykladači islámu a zdánlivě nepřístupná společnost: Írán stále zůstává značně tajemnou zemí. Orientální kouzlo minulosti není nikde k nalezení. Výlet do Teheránu a jeho okolí postavil Andrewa Neethlinga a Holgera Meyera čelem k realitě: společně s místními objevili naši zcestovalí profesionálové perlu perských singltreků a zažili nejen prvotřídní síť stezek v této zemi, ale i přívětivost jejích obyvatel. Najednou vnímali Írán úplně jinak.

V hlavě mi buší, jak se taxikář snaží splynout s dopravou a troubí k tomu jako blázen. Dvě tašky s koly do mě zezadu tlačí. Je to zázrak, že se vůbec do žluté Saipy vešly. Dopravní špičku v Teheránu s 11 miliony obyvateli nechápeme. Jízda autem je v ní „fousová“. Jsou tu 3 pruhy — ale vypadá to, že se jich používá 5. Po příjezdu do hotelu jsme se setkali s Michelem, naším švýcarským guidem. Naplánoval nám výlet a vytvořil velmi přesný švýcarský rozvrh. Andrew, Martin a já z toho máme dobrý pocit. Michelův plán vypadá skvěle: pár dní v Teheránu, pak šup do hor v okolí hlavního města, zajížďka do lyžařské oblasti, pak na sever ke Kaspickému moři a nakonec na poušť - to zní dobře! Sedíme v tureckém sedu a nenuceně dopíjíme poslední doušek čaje s cukrem, když nám Michael sděluje, že zítra musí odjet. Hassan, náš místní guide, jeho funkci přebírá. V pořádku! Různí lidé, různé přístupy — už se nemůžeme dočkat.

Je pátek. Ale v Íránu se pátek rovná neděle. Všichni mají den volna. A navíc to vypadá, že tu každý žije cyklistikou. Tedy alespoň ti, kteří vlastní kolo. A mě se zdá, že všichni ti horští cyklisté nemůžou odtrhnout oči od mých bezdušových plášťů, když se po cestě letadlem odmítají vtěsnat zpět do ráfků. Nezmůžu se na slovo, když mě oslovují a ptají se: “Ahoj, jak se ti líbí Írán?” Cítím, jak mi po čele stéká pot, když pumpuju jako blázen a snažím se „ty věci“ nafouknout.

Nakonec se objevuje náš guide Hassan: asi 1,70 m, svalnatá lýtka, sportovní sestřih. Trenér národního MTB týmu. Opálený íránským sluncem nám sděluje poněkud lámanou angličtinou, že je i mechanik. Jde zpět ke své Saipě - íránská značka aut - a vrací se s 12V kompresorem - můj zachránce! V mezičase nás obklopilo asi 40 žen a mužů. Ano, jsou tu i cyklistky. Ženy tu jezdí v dlouhých šatech, protože stát to tak vyžaduje, včetně toho, aby měly zakryté hlavy, zatímco my odoláváme letním teplotám v šortkách.

Bohužel nepomohl ani Hassanův kompresor. Freerider Taja zpozoroval problém a nabízí mi dvě CO2 náplně. Vzpurné pláště se začaly okamžitě plnit. Jsme konečně připraveni jet. Proplétáme se Teheránským městským parkem na jižní periferii. Nejprve jedeme po asfaltu, pak šotolině a nakonec stoupáme po singltreku. Míjíme velké vojenské zařízení, pomalu, metr po metru získáváme výšku. Hassan říká: „Raději žádné fotky, prosím!“” Jinak by nás mohla armáda zatknout za špionáž. A to bychom jistě nechtěli. Naše skupina si přestává rozumět. Každého tu velmi zajímá, co si o této zemi myslíme. Bohužel nejsme ještě schopni sdělit své celkové mínění, vždyť jsme sotva přistáli. Zatím jsme ještě nezjistili dost, kromě toho, že ačkoliv je tu země písčitá a suchá na troud, trakce je celkem dobrá.

Během naší první pauzy si užíváme výhled. Všude kolem nás jen neúrodné kopce s několika traily a stezkami. Pouštní krajina kam až oko dohlédne. Ani známka zeleně. Trasa je trochu nepravidelná a nejasná, teď náhle strmá. Funíme do kopce a — jakmile se ocitneme na vrcholu — nejsme schopni slova. Senzační pohled bere dech. Tady odtud je vidět celý Teherán. Město se rozprostírá přes celý horizont a vypadá jako obří osídlený koberec rozrolovaný napříč údolím, orámovaný vysokými horami. Tak jsme za sebou nechali město se 14 miliony obyvateli — naštěstí dnes není na dohled žádný smog. “Velmi, velmi štěstí,” říká Hassan. Většinou nebe vypadá spíš hnědé než modré, oznamuje náš guide svou lámanou angličtinou.

Tady nahoře se naše skupina nadobro rozděluje. Většina jezdců volí snazší cestu do údolí. Hassan doporučuje jet po trailu - dobrá volba. Jak se úzký track, ochucený několika kamenitými pasážemi, začal zvedat, nastala ideální možnost k vychutnání panoramat. Terén je tvrdý a prašný, ale přesto nabízí vzorku plášťů vynikající trakci. Zatáčky drží a občasná stoupání dělají s kardiovaskulárním systémem divy. Touto stezkou pokračujeme ještě zhruba hodinu. Teprve potom se vracíme do dopravního chaosu metropole.

Dizin je lyžařské středisko vybudované v 70. letech minulého století, ještě za vlády šáha. Lanovka odpovídá bezpečnosti své doby. Kabiny visí na laně jako barevná velikonoční vajíčka. Alespoň že jsou natřeny současnou fialovou... šéf nám lanovku vlastnoručně pouští. Beztížně se vyhoupneme nad třítisícovou hranici. Tady v pohoří Alborz je několik vrcholů, které se blíží až k výšce 4000 m. Okamžitě mi naskočí představa neskutečných prašanových možností, které se tu musejí naskýtat v průběhu zimy. Široké svahy kolem dokola. Ale jsou i tady nahoře nějaké traily? Andrew a já se napojujeme na starou stezku směrem do údolí. Traily? Nic takového. Nicméně slovo “cesta” neznamená v Íránu totéž, co u nás.” Drsná šotolina se kroutí a jílovitá půda odolává smyku, což nás v rychlých zatáčkách nutí křičet nadšením. V této nadmořské výšce začíná být chladno a když slunce zmizí za horami, zoufale potřebujeme něco teplého. Péřovku, horkou polévku nebo čaj, nejlépe kombinaci všeho. “Ash” je název národního jídla, které se podává prakticky na každém rohu - velká miska vegetariánské polévky, která se vaří nad plamenem. Hassan nám ji objednává. Chutná skvěle a zahřívá.

Probouzím se na přenádherném perském koberci. Záda mě sice bolí, ale péřový spací pytel jsem zvolil správně. Íránské hory jsou v noci velmi chladné. Jsme ubytovaní v domě bez postelí, vybaveném pouze koberci. V těchto končinách je to naprosto běžné. Každý spí jednoduše na zemi — poněkud odlišný druh přenocování! Uděláme si čaj a už jsme na cestě. V 1000 m už musíme kolo vést. Snídat chceme tam vysoko pod sluncem. Kola neseme a tlačíme tajuplným lesem. Mlžný opar zvolna ustupuje prodírajícím se slunečním paprskům.

Stromy jsou štíhlé, ale obalené hustým zeleným mechem. Spousta listů se už dobrala své zlatavé podzimní barvy. Čím více se trápíme směrem vzhůru, tím víc se les projasňuje. Hassan jede napřed, Andrew a já ho následujeme. Se stoupající nadmořskou výškou se vegetace mění. Šlapeme mezi mohutnými buky a zeleným listím. Najednou vše zezelená tak, jak bych od Íránu nikdy nečekal. Ačkoliv se trail klikatí mezi stromy, bojujeme o pozice a dost nás to baví, když v tom najednou nám cestu zatarasí dva obrovští psi.

Zvedneme hlavu a vidíme, jak dva pastevci snídají na sluníčku. Psi jsou jejich. Hvizd píšťalky a okamžitě zkrotnou. Horští pastýři si tu zabrali místo stejně tak, jak jsme to plánovali udělat my. A jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě, zvou nás, abychom se s nimi najedli a dali si čaj. Hassan překládá: “Velmi přátelští lidé.” Vážně! Nabízejí chlebové placky, čerstvý sýr, domácí med a trochu zeleniny.

Pokračujeme dál k vrcholu. Psi zůstávají po našem boku jako doprovod. Posledních pár metrů lezeme. Tady nahoře už nejsou žádné stromy, půda je pustá. Na úpatí vrcholu se nachází pár chat. Když dorazíme na vršek, vítr sviští kolem uší. Horská chata poskytne přístřeší — a přenádherný výhled na 5600 m vysokou Mount Damavand. Je to nejvyšší hora Orientu a její sníh se třpytí v poledním slunci. Sjezdem jsme nadšeni. První úsek sice vyžaduje trochu dovednosti, protože je třeba poradit si s balvany v cestě a několika ostrými zatáčkami, teprve potom začne trail víc plynout a staré ovčácké stezky se zrychlují. Na předjíždění je dostatek příležitostí. Andrew svou sjezdovou minulost jezdce světového poháru nezapře a jízdu prokládá skoky, kdykoli se to hodí. Jeho zadní kolo pro mě vytváří určitou videohru, protože musím neustále reagovat na odskakující kameny, které se náhle objevují přede mnou. Hlouběji v lese přichází ještě větší zábava. Spadané listí, padlé oběti podzimní sezóny, dávají na výběr trasu obtížnou i kluzkou. Hassan trasu už předtím popsal: “Singltrek samá krása!” Nepřeháněl. Lesní zákruty, po kterých jsme brzy ráno stoupali nahoru, si teď hodnou chvíli vychutnáváme.

Ke Kaspickému moři se dostáváme z večera. Na pláži se setkáváme s Hassanovými kamarády, také bajkery. Jako kouč íránského týmu zná zřejmě celou zemi jako své boty — tedy alespoň ví, kde najít ta nejlepší místa na trénink. U táboráku probíráme rozvrh na další den. A protože je konzumace alkoholu v Íránu striktně zakázaná, opět popíjíme místo piva čaj. Pojem „moře“ je u Kaspického poněkud zavádějící. Nehledě na to ale musíme samozřejmě vyzkoušet, jestli největší vnitrozemské jezero světa i přesto nějakou sůl obsahuje. Není ani tak studené a s přihlédnutím ke skutečnosti, že možnost osprchovat se je stále jaksi mlhavá, je koupel vlastně příjemná. Oschneme u ohně.

Třešnička na dortu naší výpravy je přichystána na zítra. S Andrewem se začínáme těšit jako malé děti, když nám Hassanovi kumpáni Mohammed, Mehed, Tehali a Behzad povyprávějí své zážitky - ale možná je to jen tím čajem. Na programu je 16 km sjezd, a jen ta informace sama o sobě je důvodem k nadšení.

Hassan spí venku, ale uprostřed noci se přesune k nám na létající koberec. Začíná pršet. Ráno nemůžeme věřit svým očím - leje jako z konve. Vysněný sen prozatím zůstává... snem. Náš rozvrh je nadupaný, takže jsme rozhodnuti pokračovat v jízdě směrem k poušti a uvidíme, jak se naše štěstí vyvine tam.

Jezdci z Hassanova sjezdového týmu Taheli a Behzad se přidávají. Chtějí nám ukázat svou zemi z té nejlepší stránky. To je ostatně zřejmě něco, co Íránci dělají velmi rádi, protože mají vždycky čas na pár otázek. “Odkud jste? Chcete čaj? Bavorsko, Mnichov? Borussia Dortmund? Götze? Selfie?” A vždycky v tomto pořadí.

Cestou k poušti se zastavíme na jiné downhillové trati. Na širokých svazích bez stromů lze získat zcela odlišný zážitek z horské cyklistiky. Znovu jsme ohromeni traily i krajinou. Hassan se dme pýchou, že se nám to tak líbí. Pro něj je tenhle kus země jeho osobní “rampage.” “Jako v Utahu, nemyslíte?”

V pouštním městě Kashan potkáváme poprvé turisty. Do té doby se naše návštěva podobala cestě do jiné doby - jen místní lidé a opravdovost zcela odlehlé krajiny. Kashan má bohatou historii. Paláce a starověké budovy jsou překrásně zařízené, vše je laděno do odstínu béžové a hnědé. Centrum města mi připomíná scénu z Hvězdných válek. Andrew se na svém kole náhle vyloupl zpoza rohu jako Luke Skywalker ze svého vesmírného plavidla. Jdeme prozkoumat trh a něco usmlouvat, ale stále nejsme schopni zorientovat se v místní měně a správném počtu nul. Blížíme se ke starým městským hradbám Kashanu, na nichž roky zvětrávání vytvořily svérázný pump trek. Andrew zkouší pár skoků, ale raději se pohneme dál, než se hradba zřítí.

Dalších několik trailů je poblíž Teheránu, kde si ještě naposledy zakroužíme s našimi íránskými kamarády. Krátce na to se musíme rozloučit se zemí, která už nemůže být různorodější ani protichůdnější. Lidé zde jsou nesmírně otevření a přemýšlejí velmi „západně“, což je dost odlišný obrázek, než jaký jsme o nich měli a jaký lze očekávat, je-li založen na zprávách z médií.

O Íránu

Írán je z většiny tvořen vysokými horami a suchými, poušti podobnými pánvemi. Země Muslimů hraničí s Kaspickým mořem na severu a Perským zálivem na jihu. Teherán se nachází 1500 m nad mořem. V Íránu žije zhruba 81 miliónu obyvatel a je 6x větší než Německo.

• Hassan Sadoghi: manažer íránského MTB týmu, guide, budoucí majitel obchodu s koly
• Martin Bissig (Instagram): fotograf a video tvůrce ze Švýcarska
• Andrew Neethling: bývalý profesionální sjezdař světového poháru z Jihoafrické republiky, majitel obchodu a lovec trailů
• Holger Meyer: autor z německého Garmisch, trenér techniky jízdy, guide a lovec trailů 
• Farzad Ramezani: Marketing Manager - Saba Docharkh