“Jako lidská bytost jsi jen bezvýznamnou částí protoplasmy, naproti tomu hory, hory jsou všechno. My jsme jen malé kousky ničeho.”

- Brice Minnigh

Když jsem sedal k psaní tohoto článku, tanula mi na mysli Bricova prorocká slova. Hory jsou skutečně vším a nepřestávaly nám to během našeho výletu připomínat.

Stejně jako všechny nejlepší výpravy, začala i tato jen jako vzletná myšlenka u piva. Ještě jedna runda a idea už nevypadala tak nedosažitelně, pár piv navrch a byl to skvělý nápad a po několika dalších už jsme vybírali termín. Chtěli jsme se dozvědět, jestli se dá na horskou cyklistiku aplikovat stejný způsob přepravy jako u lyžování ve volném terénu. Ve freeridu nejsou žádné traily, lajnu předurčuje terén a stabilita sněhu, takže nás zajímalo, jestli bude stejný model fungovat i u mountain bikingu.

Jsme schopni naplno rozjet „lyžařský styl“, bez stezek, a jen objevovat sjízdné lajny?

Za ty roky jsem se naučil, že to, co dělá výlet výletem je tým. Chcete jet s lidmi, kterým v určitých životních okamžicích můžete věřit. A k tomu je druhou nejdůležitější podmínkou dobrý smysl pro humor. Na společné dny ve stanu žádného škarohlída ve skupině nepotřebujeme. Vlastně máme v naší partě takové pravidlo - kdo si postěžuje (stačí jednou), toho už příště nepozveme. Co se týká „No Qarter“, nemohli jsme poskládat lépe obsazenou skvadru.

Andrew McNab – S Andrewem se známe již víc než 10 let, ale ani jednou jsem nebyl schopný držet s ním krok ve výjezdu na kopec. Narodil se a byl vychováván v Revelstoke v Britské Kolumbii. Již jen tato skutečnost ho definuje - je to muž z hor. Vyrůstal obklopen horskými hřebeny Selkirk a Monashee a rodiči, kteří opovrhovali halovými sporty, takže horská dobrodružství jsou prakticky součástí jeho DNA. Po dvě zimy začínal se ski-touringovým závoděním. Dokonce se mu podařilo zvítězit na rakouském Atomic Waymaker - slušný zápis pro Kanaďana ve sportu ovládaném Evropany. Svůj postoj „přidej“ vpisuje do všeho, co dělá. Přes 10 let tráví jako přeúspěšný sázeč stromů, aby si v zimě mohl brát volno a skitouring provozovat denně.

Momentálně se školí na lyžařského guida ACMG a konečně pracuje i v zimě - jako lyžař.

Brice Minnigh – Brice nepotřebuje žádné představování. Mezi řečí je nazýván “kmotrem cyklotrampingu” a podle mého je nejdůležitějším hlasem cyklistické žurnalistiky. Jeho životní příběh lze chápat jako rozbor postav z dobrodružného seriálu ze 30. let - na kole procestoval Asii, podával zpravodajství o předních liniích konfliktu v Čečně, téměř zahynul při skitouringu napříč Grónskem, 10 let byl šéfem Reuters Finance Bureau v Pekingu, navštívil Severní pól, na kole přejel přes Čínu do Pákistánu a v neposlední řadě podnikl výlet přes Gruzii, který proslavil Joey Schulser svým filmem Trail to Kazbegi. Navíc mluví plynně rusky, mandarínsky a kantonsky. I angličtina mu jde dost dobře. Vsadím se, že byste se s ním zasekli na pár týdnů, než by Brice vyčerpal své ohromující historky.

Margus Riga – Riga je jedním z nejambicióznějších bikerů a lyžařů, které znám. A k tomu umí dost slušně fotit. Jaký je Margusův způsob fotografovaní, jsem už předtím zmínil. Je zapotřebí mít partu kamarádů profi jezdců, být ve stoupání rychlejší, během výhody najít bláznivý úhel a cvaknout. Nakonec to prostě vypadá jako dvoustrana v magazínu Bike nebo Freehub. Chcete-li se dozvědět víc o Rigovi, klikněte na epizodu 17 našeho webového seriálu.

Max Berkowitz – jednadvacetiletý Max je rozhodně laureátem ceny “No Quarter” za nejužitečnějšího hráče. Výjimečně talentovaný kameraman, režisér i střihač s fyzickou i uměleckou odvahou. Kolo ovládat umí, vždyť vyrostl na severním pobřeží Vancouveru, ale až do éry No Quarter podnikl jen dva cyklovýlety s přespáním. Margus a já jsme ho na ten druhý vzali do Chilcotins. Jeho přístup, cyklistické dovednosti a jistota nás dostaly a hned byl členem týmu.

Srpen 2017

Tým sestaven, cesta načrtnutá a my připraveni šlápnout do pedálů. Aby mohl McNab vytyčit naši trasu, strávil mnoho hodin zkoumáním Google Earth, topografických map, cestovních zpráv a Instagramových feedů místních jezdců. Vyjeli jsme od Quartz creek, přes skrytou zásobárnu jídla u jezera Hobo, až k chatě CMH Bugaboo. Předpokládal, že ujedeme 25 km denně, 4 dny potrvá cesta ke skrýši s jídlem a za další 4 dny budeme na chatě. Tak vypadal McNabův typický hrubý odhad.

Plán se nám trochu zpřesnil, když se Brice chystal na odlet z Jihoafrické republiky, měli jsme nakoupených 40 dehydrovaných jídel a svému Geniovi jsem už přidal 40psi s ohledem na hmotnost batohu. Ještě rychle zajet do Bellinghamu, abych vyzvedl Bricův Genius a mohl jsem s dodávkou zamířit na východ směr Revelstoke. Od vstupu na americké hranice mě dělila jen dvě auta, když mi zazvonil telefon. Byl to McNab. “„Člověče, máme malý problém,“ oznámil. “„Zrovna přejíždím hranice, můžu ti zavolat zpátky?“” Odpověděl jsem. “„Tak jo. No on je to vlastně velký problém, ta oblast je uzavřená,“ sděloval (nenuceným tónem, jakoby si zrovna v Mexiku otevřel pivo). Zařadil jsem proud výjimečně dlouhých a barvitých nadávek, okamžik chuti zahodit telefon a už jsem u okénka na hranicích. Léto 2017 bylo mimořádně horké a suché, což dokonale nahrávalo velkým lesním požárům toho roku. Hasiči uzavřeli celou jihovýchodní oblast požáru, která z poloviny tvořila naši trasu. Podařilo se mi spojit s Bricem necelé 4h před tím, než měl nastoupit do letadla. Naší jedinou možností bylo sledovat počasí, vzývat déšt a doufat, že se závora zvedne dřív, než začne sněžit. Náš výlet se na několik týdnů odložil.

Nic hodnotného nepřichází snadno. Co jde lehce, nemá cenu.

Výprava je opět na předmětu dne. Pár dní pršelo a hasiči nám udělili zvláštní výjimku projet uzavírkou. Je půlka září. To, co se před pár týdny jevilo jako výlet za tepla, se nyní stalo závodem s hrozícím sněhem. Brice dorazil o den dřív, než naše výjimka nabyla platnosti. Po 43-hodinovém letu z JAR jsme mu šetrně sdělili, že hodláme vyjet hned zítra. Jen pokrčil rameny. „Jasně, že jo!“”

Bez smyslu pro humor to nejde

Několik kilometrů jsme jeli po lesní cestě a 8 km po jediném trailu, který jsme za 8 dní očekávali. Nálada byla skvělá. Uklidnili jsme se. Cesta plynula bezstarostně. Byli jsme vlákáni do falešného pocitu bezpečí. Najednou stezka skončila. Vzhledem k tomu, že jsme zvolili jiný, než tradiční způsob naložení zavazadel (podsedlové a rámové brašny a brašny na řidítka), sbalili jsme vše, kromě ultra-lehkých spacích pytlů Thermarest, do batohů. Věděli jsme předem, že naše kola pravděpodobně stráví více času na našich zádech než na vlastních kolech a netrvalo dlouho, abychom zjistili, že 11kg kola jsou těžká a trmácet se terénem je lopotně pomalé a únavné. S příchodem večera jsme založili tábor a pozornost rychle upřeli k večeři.

Vařiče nefungovaly.

Nejdřív jsme si mysleli, že si McNab dělá legraci, ale ne, opravdu nešly. Zásobníky byly plné, velikost i typ paliva odpovídal, ale prostě nechytly. Zanedbali jsme zkoušku kompatibility specifických zásobníků s hořáky. S přihlédnutím k riziku požáru jsme se neodvážili rozdělat oheň. Živě jsme si představovali novinové titulky „Idiotští bikeři založili požár v Purcellově pohoří“.’ V takových situacích je smysl pro humor opravdu nezbytný. Ani jednou nikdo nenavrhl vrátit se, místo toho jsme si dělali legraci o delikátních chuťových profilech neohřátých lyofilizovaných pokrmů. Jsem poněkud náročný a vybíravý strávník, a tak bych na kterýkoli den v týdnu doporučil spíš studenou indickou Chana Masalu než studené thajské nudle. Nicméně studená ovesná kaše je něco jiného.

I Matka příroda má smysl pro humor

Vzbudili jsme na sněhem pokryté louce, jídlo snědené a další ve skrýši 2 dny odtud, soudě podle momentálního tempa. Naše skupina zvolila jediné rozumné řešení - zastydět se a dostat se do města Golden v Britské Kolumbii. Sněží hustěji a my máme dvě možnosti: jet po několika hřebenových trasách do horského střediska Kicking Horse a přes jejich bike park projet do Goldenu, nebo se vydat po nepříliš zřetelné zvířecí stezce do údolí a doufat, že narazíme na odvozní lesní cestu (která tam může, ale nemusí být) a tu následovat až do Goldenu. Zatímco sníh nám sedal na kola, rozhodli jsme se, že si hřebenovou variantu odepřeme a začali jsme sjíždět dolů do údolí. Cestička pro lesní zvěř byla zhruba 600 m pěkná jízda. Jak se rychle objevila, tak rychle zmizela a my už se zase drali lesem. Se stále nižší nadmořskou výškou byly křoviny hustší a hustší. To bylo nejhorší prodírání, jaké kdy kdo z našeho týmu podstoupil. Oblačnost se krátce protrhla a my zahlédli starý průsek, důkaz toho, že tam někde zřejmě byla cesta někam dolů. V nestřeženém okamžiku si Brice provedl něco s kolenem a natrhl několik vazů. Typicky pro něj nám to opomenul říct, až dokud jsme se nedostali na tu cestu.

Těžební cesta, naše spása - smích a vtipné „zálesácké“ chvilky se ale budou muset odložit. Naše parta je v koncích, a to jsme si mysleli, že to do Goldenu bude nudná jízda. Max potichu šeptá: „Medvěd, chlapi, medvěd, DO PR**** MEDVĚD!!!!“” Asi 4,5 m od nás, nad okrajem cesty se na nás díval grizzly a přežvykoval. V okamžiku jsme vytvořili obrannou linii, rameno na rameno, kola před sebou. Byli jsme odhodláni zastavit útočníka na hradbách. Sotva nás zaznamenal, když jsme se zdviženými koly křičeli a pokračoval v pořádání trávy. Pomalu jsme ustupovali, i s kolektivní nižší srdeční frekvencí, nasedli a začali sjíždět dolů do Goldenu.

Golden, Bricovo koleno a traily

Ačkoliv jsme tvrdí hoši, 4 dny tak náročného lesního života, s koly na zádech, si vyžádaly daň od celého týmu. Pozdě v noci jsme přijeli k McNabovu kamarádu Ianovi a s laskavým hostitelem se podělili o dobrodružné zážitky. Naštěstí byla Ianova žena a malé dítě na návštěvě u rodiny, takže vyprávění o našich nešťastných shodách náhod z posledních 4 dní mohl lépe přežít. Od Iana naše mise pokračovala a my se ocitli v krásném horském ubytování s výhodou přívětivé mezisezóny a společnosti Tourism Golden. Tady, v objetí přepychu jsme rozebírali naše možnosti. Ještě nesněžilo, ačkoli sníh byl na spadnutí, a ve vzduchu byla cítit blížící se zima. Náš tým byl jako smečka zběsilých psů, co se nemůžou dočkat, až se vrátí na hřebeny. Přehodnotili jsme trasu, vynechali jsme výše položené Bugaboo a zamířili zpáteční cestu od skrýše s jídlem jednoduše na východ od naší záchranné zóny. Pokud bychom zvládli dokončit tuto trať, jeli bychom podle ¾ původního plánu. Bricova účast byla na pováženou, koleno vyžadovalo lékařské posouzení. Abychom mu dopřáli výhodu pochybností, rozhodli jsme se protáhnout si nohy na parádním goldenském singltreku. Byla to osvěžující změna nechat naše „přespávací“ bágly doma a na plný plyn projet rychlé stezky… opravdové traily!

Bricova návštěva lékaře a fyzioterapeuta mu přinesla nový náhled na kanadský systém zdravotnictví a diagnózu: natržený vnitřní postranní a zadní i přední zkřížený vaz. Z další části naší cesty se elegantně omluvil a nastoupil na 43-hodinový let domů. S novými vařiči, otestovanými nezávisle každým členem týmu předtím i potom, jsme vyrazili na cestu do Brisca odstartovat úsek č.2.

Stále stejná písnička

Naše úvodní stoupání s prvními 10 km opět na trailu připomínalo náš poslední začátek. Čas jsme měli dobrý a naše sebevědomí znovu vzrostlo. Naši původní hypotézu jsme ověřili. Ano, můžete si jen vybrat pohoří a jezdit po něm. Teď nadešel čas napsat pojednání o tom, kam až je možné zajít. Zatímco první úsek byl jen cvičné objevování, druhý představoval víc ostrých hřebenů, větší nebezpečí, víc sněhu, ale byli jsme odměněni jedním z nejlepších ježdění, jaké jsem kdy podnikl.

Skutečnost, že vařiče fungovaly, naši morálku značně posílila. Ačkoli je studená masala lepší než neohřáté nudle, teplé cokoli je nejlepší. Ledovou kávu vystřídalo horké latte a my se tvářili blaženě celý den.

Terén druhé etapy byl o mnoho přívětivější, než jsme očekávali. Poměr jízda:nesení kola se pohyboval zhruba 70:30. Hřebeny byly oblejší, kameny menší, naše tempo rychlejší. V zápalu druhého dne jsme narazili na několik lajn, které skutečně potvrdily spojitost mezi lyžováním a bikingem. McNab objevil sráz se 3 „skluzavkami“, s ještě větším sklonem než neblaze proslulý Deaddog ze staré závodní sjezdové trati Red Bull Phychosis. K našemu překvapení proběhla jízda dolů hladce, žádné velké kameny a jen malá odvodná stružka. To se hodilo.

Začínají se dít zajímavé věci

“Nahoru a přes tamtu horu, po linii hor, nahoru na tamten vrchol a měli bychom se ocitnout na sladkém trailu zpátky přímo k dodávce,” zkonstatoval nedbale McNab u teplého rozpustného latte. Riga, Max a já jsme se podívali na soustavu hřebenů, o níž mluvil. Vypadají úzké a nechráněné, což není dobré znamení, když jsme odtud několik kilometrů. “Ne, vážně,” řekl nervózně Max v domnění, že si McNab dělá legraci. Protože jsme věděli, že máme před sebou celodenní potácení po špičkách hor, využili jsme naplno prvního sjezdu dne. Následovala 10-tihodinová odysea přes vrcholy a hřbety ostré jako břit. Provozovali jsme víc horolezectví než jízdu na kole a dovedně balancovali po hraně, jež nás vystavovala jisté smrti na obou stranách. Vtipkování sice pokračovalo, ale humor to byl spíše šibeniční. Riga se málem zřítil do naprosté nicoty, když se mu pod nohou utrhl kus skály. Max, jinak klidný a rezervovaný, špatně zvládal nechráněný prostor. S touto stránkou jeho povahy se ještě seznámíme. “„Nemůžu to točit, nemůžu ani vyndat kameru, chlapci, od teď jede všecko na Go Pro," řekl Max, jehož oči vypadaly jako po dvou týdnech strávených v kuse v Ibiza klubu.

Oči nám přitahuje žleb, kterým budeme sjíždět zpátky k autu - konec je blízko. Ale jako při každém dobrém dobrodružství nás od vysvobození z tohoto vertikálního obklíčení dělil rozhodující moment. 4,5 m vysoká téměř kolmá stěna, po které jsme se museli vydrápat nahoru, jakoby říkala: „No tak, VYZÝVÁM VÁS.“” McNab hlásí, že skála je zleva nesjízdná a napravo příkrý sráz. Tenhle horský hřeben byl na západní straně pokrytý kameny a na východě sněhem, uprostřed jen s tenkým sjízdným pruhem. Riga, McNab a já jsme se rozhodli udělat pár fotek, protože situace odpovídala dokonalé představě naší skitouringovo-cyklistické výpravy. A to jsme nemohli ignorovat.

Když jsme se podívali dál po hřebeni, uviděli jsme Maxe, s plným batohem a kolem na rameni, jak po té skále ladně stoupá. Pohybuje se s chladnou přesností švýcarského horolezce, žádný chybný krok, uklouznutí, ani jedna kalorie spálená nadarmo. McNab poznamenal směrem ke mě: „Teda, nemyslel jsem, že se odhodlá k tomu jít sám jako první.“ Já se popral jen se dvěma opěrnými body. Ale původně jsem plánoval zvládnout celou cestu, aby věděl, kam má jít.” Odpovídám: „No to mu teď radši neříkejme, už je skoro tam.“ Když jsme dokončili focení, šlapeme k obtížnému úseku a zaujímáme pozice, abychom kola vynesli nahoru. Jakmile Max zjistil, že problematické lezení překonal jako první a McNab to nepřipravil, jeho nadšení neznalo mezí.

Pro tenhle okamžik, pro překonání nepřízně osudu, proto jsme tady. Toto byla definice našeho dobrodružství. Metaforicky řečeno jsme opustili bezpečné místo, odvážili se do neznáma a vyjeli na druhé straně s novým poznáním. Toto byla naše vysokohorská bikingová verze hrdinské výpravy. Sehráli jsme příběh starý jako lidstvo samo. Byli jsme zranitelní, naprosto odkázaní na milosrdenství hor, počasí, skupinovou dynamiku, vybavení, vlastní schopnosti. Proto jsme sem přijeli…

PS: Každé dobrodružství se odvíjí od cíle. Ačkoliv jsme nesplnili úkol, který jsme si dali, a přestože jsme nedokončili, zvítězili jsme. U prvního piva u auta jsme začali plánovat, kdy se vrátit. Už víme, co potřebujeme, abychom na to mohli jít příště jinak a uspět a už odpočítáváme dny, než budeme moct opět vyrazit. #noquarterfilm #noshortcuts

Celý film si pusťte zde !

P.P.S.: Vařiče si vyzkoušejte před každým výletem! ;)

• Photos: Margus Riga
• Video: Max Berkowitz
• Words: Kevin Landry