Krajem sýra a meruněk

Každý rok v létě řešíme stejný problém: Kam pojedeme na rodinnou dovolenou, aby byli všichni spokojení?

Lois chce bikepark a skoky, Leni enduro traily, Karen by ráda vysokohorské zážitky a Holger? Ten chce jít surfovat. Naši přátelé nám poradili, že není lepší místo než švýcarské Valais. Tak jsme se tam vydali. A zklamaní jsme nebyli.

Leni, Lois, Karen a já jsme náš výlet započali ve východní části švýcarského kantonu Valais. Od nás z Německa je to 6 hodin jízdy autem. Mluví se tu francouzsky a taky německy, nebo tedy něčím, co zní jako němčina: švýcarskou němčinou. Ale jako němčináři to zvládnete. Lötschental je velmi divoké údolí, obklopené ledovci. V „Magic Valley“, jak se region nazývá, se v roce 2020 pořádala série Swiss Enduro, což značí, že se tam dá jistě objevit spousta skvělých trailů.

Naším průvodcem bude Thomas. Místní guide a nadšený enduro jezdec. Je členem organizačního výboru enduro závodu a zastupuje údolí ve věcech horské cyklistiky.

Setkali jsme se ním na dolní stanici lanovky v Lauchernalp. Odtud pak vyjedeme na náhorní plošinu. Tam, kde končí přeprava kol, začíná v zimě lyžařský areál. Teď ale nastává čas šlápnout do pedálů. Skrz vesničku se škrábeme do kopce, děti za námi kňourají.

Loisovi je 12 a šlapání nesnáší, zato miluje bikeparky a rychlou jízdu bez zábran.

Šestnáctiletá Leni šlape celkem ráda, pokud je na vršku odměna v podobě příjemného sjezdu po trailu.

Zatímco stoupáme na začátek trailu, podél cesty míjíme dřevěné chaloupky. Panorama je ohromující: ledovcoví obři předvádějí své krunýře třpytící se v ranním slunci. Vypadá to jako na švýcarské pohlednici ze sedmdesátých let.

V podstatě to vypadá, že se čas tady v Lötschentalu zastavil. Je to velmi klidné místo, kde masová turistika neexistuje. Na konci vesnice se stočíme na panoramatický trail. Jakmile se naskytne první výhled, je vidět Breithorn.

Thomas je ze své domoviny velmi nadšený, zejména pak z jejích cyklotras. Při prvním sjezdu nám ukazuje všechny možnosti, kudy se dá jet. Trail se vine přes alpské louky a přechází do prudké lesní pasáže s mnoha kameny. Tato část je trochu techničtější, nicméně stále zábavná. Volba různých lajn se Loisovi líbí. Našemu mladému se konečně ve tváři rozhostí široký úsměv a strmé stoupání od lanovky je dávno zapomenuto.

Ve Wileru, hlavní vesnici v údolí, se znovu necháme vyvézt lanovkou. Z ptačí perspektivy zahlédneme v řídkém modřínovém háji traily. Ty ale Thomas zavrhl: „Ty nejsou pro vás, ukážu vám něco daleko zajímavějšího!“ Tentokrát se vydáváme od prosluněného horského trailu na druhou stranu. Naštěstí je jeho úvodní část rovná, takže si nikdo nestěžuje. Brzy se ale profil změní na cross-country trať, která neustále stoupá a klesá, přičemž sjezdové úseky jsou docela zábavné. Slunce se dostalo do nejvyššího bodu a jezdci jsou spokojení. Abychom zabránili náhlé změně nálady posádky, dáme si pauzu na oběd v panoramatické restauraci Kummenalp a ochutnáme plátek domácího valaiského sýra.

Tady odtud je to na začátek další enduro pasáže už jen pár metrů do kopce a pak opět přepneme do režimu downhill. Na řadě jsou vlásenky, po kterých se klikatíme dolů do lesa. „Trail vede i do údolí řeky Rhony, kdybyste si chtěli prodloužit túru do Jeizinen,“ říká Thomas. Ne, díky, musíme se dostat dolů.

Verbier je lyžařské středisko v západní části Valais a udělalo si jméno také jako přední švýcarská cyklistická destinace. Jeho „nóbl“ podoba, typická pro zimní období, se tu v létě nedá zahlédnout. Obec investovala do velkého bikeparku a pořádá jeden z největších e-bikových festivalů na světě. Seznamujeme se s Trifonem, naším guidem - hlavním stavitelem v bikeparku ve Verbier. Miluje jízdu na enduro trailech a samozřejmě mluví francouzsky. Trifon má na dnešek dobrý plán a laskavě nám ho anglicky vysvětluje. To se máme!

Abychom dnešnímu dni udali tón, odbočíme a hned začneme prudce klesat na dno Val de Bagnes. Dole v údolí ve městě Le Châble nastoupíme do PostBusu. Ve Švýcarsku se můžete do horských městeček vyvézt autobusy veřejné dopravy jako shuttly.

Bruson je lyžařská vesnička, která byla teprve nedávno spojena lanovkou s Verbier (přes Le Châble) Ta ale v létě nefunguje, takže z Brusonu - kde končí PostBus - se musí šlapat. Traily v okolí Col de Mille jsou úžasné. Terén tvoří kombinace vlásenek a rychlých pasáží. Sjezd je dlouhý a plný kořenů, které nás nutí udělat si čas od času přestávku. Trifon ví, že den se protáhne, takže jedeme na pohodu.

V Le Châble vděčně sáhneme po sendviči na zpáteční cestu lanovkou do Verbier. Trifon nám chce odpoledne ukázat svůj bikepark.

Pouštíme se po modré trase, spousty zatáček a hupů baví celou rodinu. Pak se děti chtějí samozřejmě přesunout na trasu se skoky. Obsahuje také několik lesních technických úseků, takže se těší všichni. To je panečku den!

Další den nás chce pozdravit Jess. Holanďanka, které už léta žije ve Verbier a se svým manželem provozuje ubytování (se snídaní), vhodné pro cyklisty. Ukazuje nám bike park, La Tzoumaz, který se nachází za průsmykem na druhé straně od Verbier. Objevujeme nejdelší flow trail v regionu, vystavěný samotným Trifonem. Osobně nejsem vůbec příznivcem flowček, ale tenhle je jako horská dráha. Děti ječí, Karen se hlasitě směje a já musím přiznat, že jsem si to taky užil.

Děti se ptají: „Můžeme jet ještě jednou?“ Je mi líto děcka, ale ne. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, musíme se dostat na úplně opačnou stranu kopce, chytit poslední lanovku a pak šlapat do Cabane du Mont-Fort, kde hodláme přenocovat. Naskočíme na poslední kabinu a když přijíždíme na vrchol hory, slunce už zapadá a vrhá na krajinu krásné oranžové světlo, díky němuž vypadá skvostně.

Drsné skály se snoubí se svěží zelení. Žádné stromy, jen stezka tvořená kamennými deskami. U jejího vzdáleného konce můžeme na horizontu zahlédnout horskou chatu. Stojí jako pevnost na hoře nad bikeparkem, shlíží do údolí a nabízí ochranu před bájnými horskými velikány.

V téměř 2500 metrech nad hladinou moře je nocleh v horské chatě Cabane Mont-Fort něco mimořádného. Uniknete turbulentnímu ruchu bikeparku a necháte se rozmalovat překrásnými horskými panoramaty s vrcholy jako Grand Combin (4314m). K večeři máme klasické sýrové fondue a následně se Jess předvede jako zkušená hráčka Uno. Dobře se bavíme a čas tu přímo letí.

Následujícího rána pozorujeme východ slunce. Po snídani skočíme na kola a sjedeme dolů po dlouhém trailu s výhledem na zasněžený Grand Combin. Najednou se v přítomnosti těch obrů cítíte coby cyklisté maličcí a bezvýznamní. Později toho dne sjíždíme do údolí řeky Rhony, do Sionu. Na každém rohu je reklama na meruňky a i vinice prokazují výjimečnost klimatických podmínek Valais. Ty dva tisíce hodin slunečního svitu ročně mluví samy za sebe.

Lekci surfingu v Alaïa Bay Wavegarden jsme si zarezervovali předem a tak se zakrátko ocitáme před obřím tyrkysovým bazénem s umělými vlnami. Právě přichází velká vlna „Waikiki“ a několik surfařů pádluje po vodě, aby se stihli svézt ke břehu. Loisova pusa dokořán říká vše. Leni má plnou motivaci, protože může konečně ukázat, co se vloni v létě naučila na surfařském kempu ve Francii. Karen a Leni drží běžný, „regular“ postoj, což znamená, že na prkně při surfování stojí levou nohou vpředu. Pro ně je vhodnější vlna na pravé straně bazénu. Lois a já surfujeme v postoji „goofy“, stojíme tedy pravou nohou vpředu, a jdeme tedy na levou stranu bazénu. Jen co si na recepci vyzvedneme prkna a neopreny, dostaneme školení od našeho instruktora Giana. O 15 minut později přichází na řadu surfování. První vlna mě spláchne a já si pomyslím, že je to daleko těžší, než to vypadá. Ale po několika dalších pokusech už s Loisem jezdíme na vlnách jako na Malibu longboardu až ke břehu.

Velmi zvláštní pocit - být při surfování obklopen těmi stejnými obřími horami, po kterých jsme jezdili ráno. Den končí u piva, burgrů a živé hudby a slunce zapadá nad surfaři pod námi. Všichni jsou šťastní a od toho dovolená je.

• Text: Holger Meyer 
• Foto: Christoph Bayer 
• Video: Shaperideshoot