Já měl to štěstí, že ve Squamishi bydlím už téměř 20 let. Pocházím z Toronta na východě Kanady, ale k pobřežním horám Britské Kolumbie jsem přilnul kvůli neuvěřitelným možnostem horské cyklistiky a [někdy] docela dobrému lyžování. Byl jsem svědkem toho, jak se za posledních 20 Squamish vyvíjel. Z drsného dřevařského městečka, ve kterém jste se cestou do Whistleru nechtěli zastavit, se stalo město, kde se jezdí tak dobře, že je naprosto zbytečné pokračovat do Whistleru ještě 45 minut.

Starý Squamish, se svými nedostatky, dřevorubeckými kšandami a pracovními botami v hospodě určitě měl své kouzlo, zatímco novější Squamish je tvořen živou komunitou oddaných sportovců a nadšenců do horských sportů. Dřevaři jsou tu stále a drtit to umějí taky. Bez ohledu na to, jaký sport provozujete, ať je to horská cyklistika, lyžování, horolezectví, trailový běh, lov, motosport, jízda na sněžném skútru nebo kite surfing, vždy je tu někdo, kdo je lepší než vy, vyrazil dřív, dojel dál, a sjel to na kole, na lyžích nebo to slezl před vámi.

To neberte jako že si stěžuji. Je inspirující být obklopen lidmi a kulturou, která vychází z myšlenky „jít si za svým“ a nutí člověka, aby se při pátrání po jedinečných vyjížďkách rozhlížel trochu dál.

Kudy kam

Léto 2022 bylo abnormálně horké a suché a říct, že dílem velké komunity jezdců a návštěvníků byly traily jaksi „jeté“, by bylo podhodnocený výrok desetiletí. Klopenky se změnily v hromady prachu a po jezdci před vámi jste museli 20 až 30 sekund počkat, než se prach usadil.

Najít slušné podmínky, aniž by z trailů v údolí zbyly jen cáry, vyžadovalo odlišný přístup k plánování výjezdů. Plus bonusové body za to, že k epickému výletu nebude zapotřebí auto, ani kyvadlovka… tedy Mount Habrich.

Výprava

Habrich je žulová věž, která je usazena ve výšce 1800 m nad mým domem a křižují ji turistické stezky, lezecké nástupové trasy, cyklo i moto traily. Z 800 metrů dolů do zhruba 200 je síť cyklotras vystavěná převážně na žulové skále. Okruh, začínající kousek nad domem, vedoucí přes tuto oblast a zpět přes MTB traily přímo do hospody Backyard, aspiroval na neuvěřitelný celodenní výlet v kopcích. Je pravda, že trasa byla poněkud netradiční…

Plán byl spojit směsici úseků různých tras: stoupání po požárních přístupových cestách a skitouringových stezkách, turistické hřebenovky, lezecké nástupové cesty a moto traily, které by nás dovedly přímo na vrchol sítě MTB cyklotras.

Na mapě to vypadalo skvěle a bylo to skvěle i v reálu… ale jen o něco náročnější, než jsem očekávali. Vlastně než jsme se dostali na samotné cyklotraily, tak se setmělo a my profrčeli požární cestu přímo k hospodě už za tmy.

4 hodiny ráno - část 1

Podivná výlet vyžaduje podivnou posádku. Příjezd ke mě domů ve 4 hodiny ráno byl jeden z nejpodivnějších. Joel Ducrot, jezdec a švýcarská naplavenina ve Squamishi. Jednou ujel Joel v Chilcotins 115 km za den, jen tak na pohodu… uznávám, že když se vrátil, jeho pohoda byla lehce rozhozená, ale kdybych to byl já, tak tam někde na 86. km ležím mrtvý doteď. Jason Ammerlan. J je můj soused a jediný chlapík v týmu, který to umí s lany a vertikálním prostředí skal… o tom potom. Peter Wojnar, další squamishský místní, o kterém je známo, že se podílí na velmi šílených vyjížďkách. Tak například ten 115km den v Chilcotins byl jeho nápad. Margus Riga, nechvalně proslulý fotograf z oblasti výprav na horských kolech, který se nikdy nebojí žádného velkého výjezdu ani dobře stráveného času. Po kopcích se potlouká déle, než je Woj naživu a zdá se, že je každým rokem v lepší kondici.

4:45 ráno - bez mostu

Ačkoliv jsme uvažovali o tom, že část nástupové cesty bychom zdolali autem, věděli jsme, že projekt rekonstrukce mostu měla začít každým dnem a mohlo by se stát, že by naše vozidlo uvízlo na špatné straně. Většina mostu byla stále na svém místě a my ho s koly snadno překonali.

6:45 ráno - skialpinistická cesta na východ slunce

Po slušných dvou hodinách stoupání po požární přístupové cestě jsme se ocitli na prvním singltreku dne. Skitouringová trasa vede na hřeben. Kde se v zimě hodí jemné pásy, tam je v létě schodolez plný kořenů, navíc s kolem na zádech. Začíná to dobře… aspoň že to slunce vychází.

8 hodin ráno - po hřebenu na Brain

Úžasný zvlněný horský singltrek, několik ostrých stoupání a pár vražedných klesání. Pohled z druhé strany mikro údolí na „Mozek“, první vertikální výstup, o kterém jsme věděli, nás přiměl zpochybnit proveditelnost našeho plánu. Dvě minuty jsme se valili po skalách až k úpatí hory. Neuvěřitelná jízda. Pokud nás čekalo ještě něco takového, nahoru na Brain se prostě dostaneme tak či onak.

8:30 ráno - Vertikální skála, jo?

Náš přístup k „Mozku“ zahrnoval několik úseků s fixními lany, některé jsme mohli jet, zejména dva, na nichž byla lana nezbytná pro sestupující pěší turisty. Brain byl devítimetrový rébus, u něhož si Jason rychle vybavil svou lezeckou minulost. I když jsme nechali postroje a lana u mě v přístřešku, všichni jsme s sebou měli kus popruhu a karabinu, abychom mohli postroj vytvořit. Za použití stávajícího fixního lana jsme vylezli a potom vytáhli nahoru všechna kola, přičemž každé další kolo nám šlo vytáhnout plynuleji, bez menších škod.

10 hodin ráno - pod Habrichem

Neuvěřitelný horský singltrek s občasným mohutným kusem žuly, který se dá sjet a žádný další trek pro pneumatiky na dohled. Pod masivem Habrich nám to připadalo, jako bychom jeli v Alpách. Alespoň tak to říkal Joel, já v Alpách nikdy nejezdil.

2:00 odpoledne - žulová plošina

Po několika náročných výstupech a sestupech za pomoci fixních lan jsme se ocitli mimo nástupní lezeckou cestu na turistické stezce vedoucí přes hřeben. Bylo příjemné, že jsme mohli vidět výchozí bod našeho závěrečného klesání. Nacházeli jsme se na masivně zvlněném žulovém úseku, který přímo prosil o to, abychom si ho párkrát sjeli…což bylo příjemnější.

4 hodiny odpoledne - kde je Al’s trail?

Hřeben se vlnil a nabízel kombinaci vícero prudkých stoupání, klesání a úchvatného ježdění na kole. Slušný poměr cyklistiky k turistice 70:30. Na začátku posledního sjezdu jsme propojili několik různých trailů, abychom se dostali zpátky na nástupovou cestu a do zóny horských kol, jen jsme je museli najít…

4:45 odpoledne - můžete mu říkat Al

Hledání a svačení nám nakonec zabralo dost času, ale seřadili jsme se na závěrečný sjezd, který se skládal z subalpínského singltreku, žulových skal, přírodních klopenek, dvojáků a občasného stoupání, aby si nikdo nestěžoval.

7:30 večer - Nadšení

Za posledních zbytků denního světla jsme klesli do dolní části sítě motostezek až na nástupovou cestu. Rád bych řekl, že jsme byli dostatečně drsní na to, abychom sjeli traily ve tmě s čelovkou… ale pravda je, že jsme věděli, že za 15 minut rychlého sjezdu po požární cestě můžeme být v hospodě u piva, takže motivace byla zřejmá.