Souostroví Hebridy je tvořeno mnoha ostrovy rozesetými po levé straně skotské pevniny. Jsou domovem malých komunit a život na nich plyne v mnohem pomalejším tempu. Nejlepší způsob, jak obdivovat zdejší okouzlující krajinu je za pomoci větrné síly. Spletitý labyrint mořských průlivů, zálivů a zátok prověří i toho nejneohroženějšího námořníka nevstřícnými podmínkami, ať už se jedná o počasí, skaliska, písečné mělčiny nebo ztroskotání. Rychle jsme se poučili, že síla větru v kombinaci s plachtami není nejvhodnějším způsobem cestování, pokud chcete být někde včas, a že vyčkávání je důležitou součástí výpravy. Otevřené moře je při špatném větru hrozivé místo a dostat se k nejbližšímu břehu se může rázem stát nepřekonatelným úkolem, často vyvolávající zvracení odpovídající délce boje se živly.

Po několika dnech na moři přináší pevnina vytouženou stabilitu. Vykládka kol z lodě na molo obležené mořskými řasami nás víc než povzbudila k jízdě, která nás na ostrově Rum očekávala.  

Prastaré stezky na hebridském ostrově Rum mohou klidně soupeřit s těmi novodobými. Nenápadný úzký singltrek nás vtáhl do kopců a vyústil v úchvatné výhledy přes záliv až k naší dobré lodi Annito, která nás navzdory nelichotivé boží intervenci do počasí bezpečně přepravila na tento úžasný ostrov. Naše první ochutnávka žulového povrchu v nás jen umocnila hlad po další jízdě přes granitové desky. Vyšplhali jsme se na vzdálené úbočí a tryskem se hnali zpátky dolů do bezpečí našeho plujícího domova.

Cyklistickou touhu jsme prozatím uspokojili, rychle jsme se naskládali zpátky do lodě a zamířili rovnou do prudkého větru 7. stupně.

Ostrov Skye a příslib zlaté stužky singltreku vinoucí se dolů z dosud neznámého hřebenu byly jen coby kamenem dohodil, ale i tak malá vzdálenost se v této chvíli zdála nedosažitelná. Zakotvili jsme v relativně klidné vodě u ostrova Eigg a vyčkávali. Balíček karet a konvice na vaření vody byla k ukrácení chvíli naše jediná možnost. Mělo nám rychle dojít, že život na moři neurčujeme my, ale že je to samostatný příběh odehrávající se výhradně pod vedením moře a počasí. Večer co večer jsme nahnutí nad vysílačkou čekali na námořní předpověď v do nedávna nesrozumitelném jazyce. Tu jsme pak téměř nábožně přenesli do mapy, abychom na následující ráno zvolili trasu bez nebezpečí. Lodní život nás doslova pohltil.  

Rovná, nekolébající se pevnina je velmi často považována za samozřejmost. My jsme si po pár krušných dnech na moři o 100% víc vážili písku, trávy a kamenů. Konečně máme v plicích svěží skotský letní vzduch a nad sebou tyčící se hřeben ostrova Skye. Teď už je jedno, jak nebo kdy jsme se sem dostali, jde jen o radost na zeleném karbonu, který si s sebou tam nahoru vlečeme. Letmý pohled vzad nám připomněl pobřeží a nechráněné vody mezi námi a ostrovem Rum, které teď vypadaly tak zrádně klidné.

Podle nás je trail třikrát tak dobrý, když připočítáme okolní prostředí a podmínky. Stovky let stará stezka stoupající z Glen Brittle má vše. V horní části grip, spád a spokojenost na žulových deskách, uprostřed následuje syrový drsný kamenitý povrch pro pěší a pak trail přechází do plynulého hladkého úseku, po kterém sklouznete až dolů na pláž. Radostný výraz ve tváři nemůže dost dobře vyjádřit štěstí, které přináší dobře jedoucí trail na překrásném místě. Cestovat po našem za takovým cílem stojí víc než za to. 

Plachtíme úžinou Sound of Mull směrem k městu Oban a najednou dává naše cesta smysl. Slunce svítí, moře se zklidnilo a proslulá skotská whiskey chutná. Za zvuku vln pleskajících o trup lodi a občasného třepotání plachet jsme na šílené tempo běžného života dávno zapomněli. Nechali jsme se uchvátit dobrodružstvím a doufali, že objevíme něco jiného. Tentokrát to opravdu jiné bylo. Po cestě jsme toho zažili tolik jako na trailu, koneckonců cílem je cesta! Závěrem zbývá jen tklivá melodie, západ slunce a slza v oku. 

Video / Foto: Sam Flanagan