Text Jess Stone

Po pravdě jsem absolutně vůbec netušila, co mám od tohoto výletu očekávat. Když mě oslovili ze značky SCOTT a Bosch a zeptali se, jestli bych měla zájem, ani chvíli jsem neváhala. Samozřejmě jsem řekla ano! Zatím každá výprava, kterou jsem se SCOTTem podnikla, bylo neuvěřitelné dobrodružství. Zásobu historek a smíchu z nich mám na celý život. Takže přirozeně se nemohlo stát, že bych další takovou příležitost promarnila.

Brzy jsem zjistila, že pojedu s Theresou. V té době jsem o ní nic moc nevěděla, kromě toho, co měla na svém instagramovém profilu. Věděla jsem ale, že se bude jednat o výlet na elektrokole, a už to samo o sobě bylo vzrušující a upřímně řečeno i tak trochu nervy drásající. Vlastně jsem nikdy předtím na elektrokole nejela, takže jsem na tuto zkušenost byla zvědavá. Se směsicí očekávání a nejistoty se vyhlídka na výlet jevila ještě napínavější.

Nicméně nejvíce mě překvapilo, že si naše crew sedla prakticky ihned. Od okamžiku, kdy jsme se poprvé potkaly, tu byla ta prima energie, jako bychom se navzájem znaly už věky. Prostě jste mohli rovnou říct, že to bude jedna z těch cest, u které si přejete, aby neskončila. Inspirovala mě zejména Theresa. Její nadšení bylo nakažlivé, její laskavost přirozená a když mě požádala, jestli bych se s ní nepodělila o pár tipů, jak projíždět zatáčky, popravdě mě to překvapilo. To je ona, zkušená a sebevědomá cyklistka, a přesto tak otevřená, skromná a upřímně dychtivá se učit. Takový přístup je vzácný a připomněl mi, jak důležité je zůstat zvídavá bez ohledu na, kolik toho umíte. Je jednou z těch, kdo zlepšují náladu všem kolem sebe, a ráda jsem s ní tuto cestu sdílela.

Přiznám se, že si špatně pamatuju názvy navštívených míst. V paměti mi spíše uvíznou pocity a okamžiky. Pro mě to nebylo o tom odškrtávat si destinace nebo hledat ideální místo na fotku; šlo mi o zážitek jako takový. Ten smích během přestávek na oběd, ty nekonečné výhledy, které nás donutily zastavit se a mlčky hledět, zvuk plášťů na hlíně a sdílený pocit svobody, který přichází jen tehdy, když jste venku spolu. A ano, taky Radler (pivo a Sprite půl na půl)! Ten byl taky součástí výpravy.

Každý den přinesl něco nového, kličkovaly jsme přes údolí, kde se řeky třpytily v ranním světle, stoupaly po strmých horských štěrkových cestách a kamenitých stezkách do horských průsmyků, které vypadaly, že se dotýkají nebe. Stanout na vrcholu nám vždy připadalo jako malé vítězství, odměněné úchvatným pohledem na nekonečný horský hřeben. Pak přišla ta nejlepší část: sjezd. Plynulé, hravé singletreky, které se kroutily a klikatily přes otevřené louky a lesy – čistá radost z pohybu. Je to druh jízdy, při kterém zapomenete na všechno ostatní a žijete jen přítomným okamžikem.

Naučit se zacházet s elektrokolem v technicky náročném terénu bylo samo o sobě dalším dobrodružstvím. Pochopit, jak modulovat sílu, jak efektivně stoupat a jak kolo bravurně ovládat, bylo pro mě zcela nové a vzrušující. Nemohla jsem uvěřit, jak velkou plochu jsme dokázaly přejet, ani jak přístupná se díky tomu tato obrovská krajina stala. Elektrokolo nám otevřelo zcela nový svět možností: můžete vystoupat do výšky 3.000 metrů a mít stále dost energie na to, abyste si vychutnali výhled z vrcholu a pak si naplno užili sešup (mezi svišti).

Krajina byla naprosto ohromující, dokonalá směs divokosti a klidu. Crew byla špičková, kola neuvěřitelná a ty horské výhledy mi navždy zůstanou v paměti. Na konci výletu jsem se cítila fyzicky spokojená a emocionálně nabitá. Strávila jsem týden mezi úžasnými lidmi, se kterými jsme se společně smáli, plnili výzvy a sdíleli čistou radost na trailech.

Po dlouhých dnech prožitých na stezkách se vrcholem výletu staly naše večery v chatě. Bylo tak příjemné přijet domů, zaprášené a unavené, opřít kola o zeď a zout si boty, když slunce zapadalo za vrcholky hor. Vzduch se ochladil, hovor zesílil a místnost naplnila vůně dobrého jídla. Seděly jsme společně u stolu, přehrávaly si okamžiky dne, smály se fousově zvládnutým situacím a nečekaným vítězstvím. Dokonalé zklidněné, uvolněné, spokojené, zahřáté. Po dobrém jídle, studeném nápoji a za tichého šumu hor jste mohli cítit, jak se vaše tělo a mysl dobíjí, aby bylo připravené na další velký den plný dobrodružství, až znovu vyjde slunce.

Kdybych to měla shrnout, řekla bych, že to byla jedna z těch vzácných chvilek, kdy prostě všechno sedí – lidé, místo, účel. Mohu jen doufat, že bude i pokračování, protože bych do toho šla bez váhání znovu.

Odstartovaly jsme lehkým rozehřívacím kolečkem, prověřily kola a trochu lépe se navzájem poznaly. Z logistického hlediska se to také zjednodušilo.
Naše první stoupání vedlo na Bergkastel, odtud na Almtrail - ideální rozcvička pro nohy, první ochutnávka alpské půdy a úchvatná horská krajina. Trail nás zavedl až ke slavným protitankovým zátarasům na hraničním přechodu. Jakmile se přehoupnete do Itálie, stezka začíná být prudší a padá k jezeru Reschen. Je to takový sjezd, při kterém se prostě musíte několikrát zastavit, abyste se mohli pokochat výhledem.

Rychlá jízda podél jezera nás na opačné straně přivedla ke stoupání, vedoucímu k Trojmeznímu kameni – místu, kde se setkávají Rakousko, Švýcarsko a Itálie. Dál jsme pokračovaly po trailu Dreiländer, přírodním singletreku vinoucím se otevřenými loukami, až k Zelenému jezeru, kde jsme si udělaly krátkou přestávku na občerstvení. Odtud jsme zamířily jsme k Černému jezeru, a poté sjely na trail Kreuzmoos – propracovanější trasu plnou klopenek, flowček a hladké, přilnavé hlíny, která vám vykouzlí úsměv na tváři - až dolů do Nauders.
Den jsme zakončily příjemným večerem v hotelu Central, kde jsme si povídaly s místní legendou Harrym Plonerem – jedním z opravdových průkopníků horské cyklistiky v Nauders. Povyprávěl nám několik příběhů a dal pár užitečných tipů na následující dny.

Od jezera se lesní cesta mírně zvedla a pak se změnila v trochu techničtější singltrek. Netrvá dlouho a cítíte se naprosto odříznutí od světa. Cestou nahoru jsme neodolaly a rychle se vykoupaly v jednom z jezer, kolem kterého jsme projížděly – dokonalé osvěžení, než budeme pokračovat po plynulém traverzu s ohromujícími výhledy. V tomto okamžiku se opravdu cítíte ztraceni v přírodě a vzrušení narůstá, když si vzpomenete, co nám všichni vyprávěli: kaňon Uina.

Po krátkém klesání z náhorní plošiny jsme měly pocit, že jsme dojely do slepé uličky. Před námi se tyčila skalní stěna a uprostřed ji protínal malý potok. Po trailu jsme dojely ke značce, která vyzývá, abyste své kolo vedly – vstup do kaňonu. Zvuk větru, který se ozýval mezi skalami, umocňoval atmosféru a brzy jsme se držely zábradlí, abychom se mohly pohybovat po úzké stezce. Tento zážitek byl naprosto jedinečný, syrová síla přírody nás naprosto ohromila.
Projely jsme malými tunely, potkaly cyklisty v protisměru a nakonec jsme dorazily k obrovské lavičce – ideálnímu místu k odpočinku, zklidnění adrenalinu a přípravě na další jízdu. Poslední sjezd do Scuolu vede po nenáročné lesní cestě, ideální na protočení pedálů, která přidá pár kilometrů, než začneme stoupat do dalšího údolí. Den jsme zakončily v S-Charl, poslední odlehlé osadě na trase, kde jsme strávily noc obklopené tichem a horami.

Krásné ráno nás naplnilo energií na nadcházející den. Stály jsme na okraji civilizace, kolem nás pouze příroda. Před námi se rozprostíralo dlouhé, klidné údolí – květiny, hory, modrá obloha a sem tam se v dálce pásla kráva.
Po zhruba hodině stálého stoupání jsme dorazily do průsmyku Costainas Pass a pustily se do plynulého rychlého sjezdu borovicovým lesem Val Müstair až k průsmyku Ofen Pass, kde jsme se zastavily na rychlou svačinu. Po doplnění energie jsme si užily další sešup a následně se po krátkém výstupu ocitly na náhorní plošině nad Livignem a pokračovaly směrem k Passo del Gallo. Opět jsme nemohly odolat a udělaly si zastávku, abychom si vychutnaly výhledy a pocit, že jsme úplně ztracené v divočině.

Následující sjezd se rychle stal jedním z našich nejoblíbenějších trailů celého výletu – široká, travnatá a nekonečná série serpentin, kterou můžete projet bez stresu a zároveň si směrem k řece užít zábavné zrychlení. Na dně úzkého kaňonu jsme postupovaly podél řeky úchvatným údolím, které se pomaličku otevíralo, až odhalilo dvě velká jezera a nakonec chatu Val Fraele Refugio – náš nocleh – skutečně uprostřed pustiny.

Ráno se nad horami přehnala přeprška, takže jsme zůstaly v horské chatě, popíjely italskou kávu, mazlily se s domácími zvířaty a čekaly, až se vyjasní. Byl to pomalý, uvolněný rozjezd dne, taková pohodička v tom našem dobrodružství.
Když konečně přestalo pršet, vyrazily jsme směrem ke konci jezera Cancano. Odtud nás čekalo desetikilometrové stoupání vedoucí do oblasti Bocchetta di Pedenolo ve výšce 2703 metrů. Výstup je známý svými nesčetnými serpentinami, celkem jich je asi 40. Je strmý, ale plně sjízdný, zejména na našich kolech Patron. Většina trasy vede po krásné stezce, i když některé úseky mají po stranách srázy, které vyžadují trochu větší pozornost. Ze sedla jsme pokračovaly podél severní strany, kde nás čekala zábavná směsice mírných stoupání a klesání po singletracku. Pozůstatky sněhu vybízely k rychlé sněhové bitvě a my nemohly odolat. Teprve pak jsme dorazily na Bocchetta di Forcola v nadmořské výšce 2766 metrů. O osm metrů výše než průsmyk Stelvio - dokonalá odměna vysoko v horách za ranní zpoždění.
Jakmile jsme měly nejtěžší část dne za sebou, vydaly jsme se po čtyřkilometrové plynulé turistické stezce směrem k průsmyku Umbrail a pak jsme se vrhly plnou parou vpřed na poslední čtyři kilometry průsmyku Stelvio. S úsměvem na tváři jsme stoupaly rychlostí 20 kilometrů v hodině, všechny šťastné, že jsme tak blízko vrcholu. Cestou jsme minuly i několik silničních cyklistů, kteří se dřeli nahoru.

Po klidném ránu nám příjezd na Stelvio připadal jako vstup do jiného světa. Najednou všude auta, motorky, turisté, restaurace, stánky se suvenýry a bary. Občerstvily jsme se pozdním obědem v podobě pizzy nebo těstovin, podle nálady, a chvíli odpočívaly. Musely jsme čekat až do 16 hodin, než jsme se mohly vydat na poslední trek dne.
Trail Goldsee je jedním z nejznámějších turistických tras v regionu a nabízí neuvěřitelný zážitek na kole. Aby si ho mohli všichni bezpečně užít, je otevřen pro cyklisty před 9:00 a po 16:00. Cesta vede po východní straně švýcarsko-italské hranice a skýtá úchvatný výhled na Ortler, který se tyčí do výšky 3905 metrů a je pokryt mohutnými ledovci. Jedná se o 13 kilometrů dlouhou alpskou stezku s převýšením 1.000 metrů, která kombinuje hladké, plynulé úseky s techničtějším terénem vedoucím přes skalnatá pole, úzké stezky a náročné pasáže s obtížností S2 až S3. V některých částech jsme musely kola vést, ale to k dobrodružství patří a navíc bylo ještě dost světla.
O dvě hodiny později jsme dorazily k naší poslední zastávce na přespání. Chata Obere Stilfser Alm ve výšce 2 100 metrů je zastrčená, bez přístupu po silnici, obklopená širokými poli posetými krávami. Místní jídlo bylo vynikající a po večeři jsme nezůstaly dlouho vzhůru. Na druhý den ráno jsme měly naplánovaný malý projekt.

Budík zazvonil v 5 hodin ráno a upřímně řečeno, nebyl lepší způsob, jak začít poslední den, než výpravou za východem slunce. Chtěly jsme se ponořit do ranního světla, pořídit pár fotek a vrátit se do horské chaty na zaslouženou vydatnou snídani. Okamžiky jako tento jsou k nezaplacení, a zůstanou vám v paměti po celý život.
Projely jsme na kole klidnou září před úsvitem, společně poseděly a sledovaly východ slunce, zatímco se krajina pomalu probouzela do měkkého žlutého světla, a to nás naplnilo dokonalou energií na celý den. Nešlo jinak, než cítit vděčnost. Závěrečné klesání do lesa bylo čistou radostí. Nohy a ruce unavené z předchozích dní, ale i tak jsme měly na tvářích úsměv od ucha k uchu. Každý úsek nám připadal jako malý dárek.

Jakmile jsme dorazily na dno údolí Vinschgau, vydaly jsme se přes něj po cyklostezce směrem k našemu výchozímu bodu. Nebylo kam spěchat, nemusely jsme jet rychle. S pomocí našich elektromotorů Bosch jsme musely pedály jen protáčet a povídat si o neuvěřitelném dobrodružství, které jsme zažily v posledních několika dnech. 15 kilometrů z Glorenzy zpět k autu uběhlo tak rychle, že jsme si téměř přály, aby jich bylo víc, jen abychom spolu mohly strávit více času a výlet si prodloužit.