Těžko byste hledali místo lišící se od Spojeného království víc než Filipíny. Okamžikem přistání na letišti v Manile můžete na pohodlný život okamžitě zapomenout. Pryč jsou běžné západní zvyky, vlhkost je královnou počasí dokonce i v nejtužší zimě a nad dopravou zůstává rozum stát. Cestou z letiště jsme si mohli jen blahořečit, že Iztok, Bans a Tena budou našimi průvodci. 

Filipínská republika je tvořena víc než 7 tisíci ostrovů. Pověst jejich západní části k návštěvě příliš nelákala. Z důvodu únosů, pirátství a spousty jiných záležitostí představuje pro turisty poměrně nedoporučovanou oblast. Docela jsem si oddychli, když jsme se dozvěděli, že naše výprava nás povede na sever, přes rýžová pole směrem ke slunnému Narvacanu. 

Vzhledem k tomu, že by Narvacan mohl být považován za filipínské hlavní město akčních a motorových sportů, naložili jsme rychle naše kola Genius na korbu terénního pick-upu a jeli vyzkoušet pár místních trailů. Příkré požární přístupové cesty a jejich prach byly jen labužnickým předkrmem, ale ani hlavní chod ve vyšších polohách nezklamal. Stezka padala téměř kolmo ze skalního výchozu připraveného pro školu paraglidingu a dolů na zlatavé pláže se klikatila strmými koryty, přes velké skoky a neobyčejné zatáčky. Úsměv a prach držely na našich tvářích jako přilepené. Jediná možnost, jak se jich zbavit byla projet se na nadupadné čtyřkolce, vodním skútru, pak na sněžném skútru a završit to v Porsche. To by ale bylo myslím dost obtížné obhájit. 

Z našeho seznamu, co musíme na Filipínách udělat, jsme si odškrtli položku „zažít terén za městem“ a pomalu jsme se vraceli do shonu v Manile. S přihlédnutím k hustotě obyvatel 42 857 na km2 a populací téměř 100 milionů lidí si nás naši průvodci získali svými městskými jízdními dovednostmi. Zaparkovali jsme u místního trailu, kde na nás čekala banda děcek na skútrech, nebo chcete-li filipínským výrazem - naše vyvezení. Vítr nám cuchal vlasy, kolem nás spěchaly napodobeniny helem Red Bull a stezky žijící téměř hmatatelných životem skútrů nás očekávaly. Nahoru už nepojedeme ploužícím se autobusem, dáme 10 jízd místo 5, necháme se vyvézt až úplně nahoru na začátek treku. No může to být lepší? Sjezd každopádně byl! 

Nastal den, kdy jsme se měli přesunout na jiný ostrov. Bans a Tena nám zamávali na rozloučenou a my jsme nastoupili krátký let na klidnější, ale stále dost pulzující Palawan. Dohodli jsme se s Joem, vyškoleným MTB koučem, že některé ostrovany uvedeme v Tripping tips jako nejlepší příklady toho, jak nahoru na začátek trailu nejet na kole. Cesta dolů byla parádní. Trek se táhl vypáleným krajem kolem jen těžko představitelných domů obývaných až třemi generacemi. Tohle máme na horských kolech rádi. Poznávat místa, potkávat lidi, zažívat věci. 

Zvykáme si na myšlenku, že domů poletíme dlouho, s několika přestupy. Měli jsme nesmírné štěstí, když jsme potkali tolik úžasných lidí a dostali s k nádherným památkám, trailům a zážitkům. Je nám potěšením, že tvoříme součást skvělé komunity, již spojuje naše láska k zatáčkám braným smykem. Horská cyklistika je pro nás všechny přínosem a tím, čím je, je hlavně zásluhou lidí. Díky patří všem zainteresovaným, s jejichž pomocí se stal každý okamžik neopakovatelným. Kéž se všem našim kamarádům na dvou kolech ještě dlouho daří. 

Video / Foto: Sam Flanagan