V životě každého se najdou důležitá místa. Zanechají stopu, vryjí se do paměti, dávají smysl vašemu bytí. Objevit se dají kdekoli. V odlehlých koutech světa nebo hned za vaším domem. Náš příběh je ta druhá možnost.

Přiznám se, že žádný ze zde uvedených trailů jsem nestavěl, ale vsadím boty, že vím, kdo ano. DR, JD, PF, JN a klub terénních motorkářů.

- Dustin Adams

Horská cyklistika ve Squamish jde poměrně snadno. Nemyslím vlastní jízdu po trailech, ale všechno ostatní, co se jí týká.

Např. jednoduchá navigace - vše se nachází poblíž tří hlavních silnic. Vyjeďte nahoru, namiřte kolo dolů a jeďte, dokud nedojedete ke svému autu dole.

Bezproblémová je také dostupnost. Z centra města to nikdy netrvá déle než 10 minut, a to ani v pátek v šest odpoledne, kdy se celý severozápad přesouvá do Whistleru. 

Na trailech je takový provoz, že není nutné s sebou vozit nářadí ani duše, do 20 minut pojede někdo kolem a váš problém vyřeší.

A ještě lepší je, že zapomenutá duše se dá koupit v cyklo obchodě hned na začátku kopce. 300 m od obchodu pak stojí pojízdné občerstvení z místní farmy, kde můžete pořídit delikátní kebab.

Okruh lze projet během polední pauzy. Za 45 minut čistého času si stihnete dát opravdu vtipné rychlé kolečko. Kdyby byla nutná pomoc při nenadálé události, jen pár minut odtud, ve Squamish, se nachází pátrací a záchranná služba, k dispozici na zavolání.

Někdy chcete ale víc, větší výzvu, víc proměnných, větší riziko...víc dobrodružství. Díky překonávání přidaných faktorů se jízda dolů stává zaslouženější odměnou.

Proto vyhledáváte stále zajímavější sjezdy, aby stály za to. Sázky na takové jízdy jsou vyšší, zvyšuje se i riziko, takže s sebou berete jen ty nejspolehlivější cyklistické parťáky. Kouzlo spočívá v tom, když s pár nejlepšími kamarády všechny nástrahy překonáte. Shodou okolností se nedaleko nachází zásadní klasická stezka, tzv. Disney Land…máme štěstí.

Jízda je to velkolepá, v každém smyslu tohoto nadužívaného slova, jen kousek od nás, se startem v 1600 m a sjezdem až k oceánu. Když žijete tady, slýcháte pověsti o Disneylandu, veselé historky o tom, jak se na něm poprvé objevili horští jezdci. Šíleně strmé svahy sjížděli na kolech s vidlicí se 100 mm zdvihem, se starými kotoučovými brzdami Hayes, polovičními helmami a chrániči z hokejové výbavy. Někdy by se takové příběhy daly dokreslit scénou z filmu nebo nějakou fotografií z místního časopisu. Už dávno před tím, než jsem se sem přistěhoval, jsem byl do těch příhod ponořen a díky nim jsem si vytvořil jistou tajemnou atmosféru tohoto místa.

„Nejlepší ježdění ve Squamish se vlastně neodehrává ve Squamish.“

-Kevin

Poprvé jsem se s tím místem setkal jako pasažér ve vrtulníku RT-44 mého kamaráda Stua. Letěli jsme nad nedávno vypáleným lesním těžebním výsekem a hledali místo, kde by se daly vytvořit nějaké freeridové trasy (čtete správně, freeridové, let se uskutečnil před víc než 8 lety). Vytyčená oblast byla příliš nízko, sotva dávala tušit, co skýtal hřeben nad námi. Nejdřív jsme se trochu porozhlédli po přilehlých motorkářských trasách a pak začali sestavovat parádní jízdy neobyčejným terénem.

Krátce na to se jeden ze Squamishských nadšenců pustil do stavění specifických tras pro horská kola. Drze jsem se s ním vyvezl nahoru a když jsem si sjel jeho první „výtvor“, tzv. G-String, propadl jsem mu. Ten první trail pro horská kola byl jasně nejlepší zážitek na trase. A přitom využil jen 1/3 z možného převýšení. 

Ten stavitel byl zanícený, velmi rychle zřídil i horní spojku - Tramp Stamp. A pak stezku táhnoucí se do oblasti, které se hovorově říká Pretty Slabs. Přicházeli další tvůrci, aby prořezali traily pro horská kola v nižších polohách. Brzy ale vyvstaly citlivé otázky týkající se hospodaření s půdou, oblast byla uzavřena a je přístupná pouze v pedálech. Tedy v pedálech, nebo vrtulníkem…

V létě 2015 jsme zavěsili kola, naložili 12 kamarádů z celého světa a byli připraveni vyletět nahoru. Měla to být pro nás všechny první „helijízda“ na tomto trailu úplně odshora a napětí bylo tak husté, že by se dalo krájet.

Přistáli jsme vysoko v horách s výhledem na oceán a nepatrnou stužku trailu vinoucí se přes zelenou plochu. Bylo nám jasné, že se budeme bavit. S velkým očekáváním jsme se spustili, hornatým terénem, mezi stromy, neuvěřitelně strmými svahy s hlinito-písčitou půdou do ještě prudších.

Sjíždět tyhle padáky připomínalo spíš lyžování na horských kolech. Slovo „nepřetržitý“ teď mělo nový výklad - sráz za srázem a zase sráz. Stavět jsme museli nejedou, abychom obdivovali nadlidské úsilí, které musel takový motorkář vynaložit, aby se se svým strojem dostal těmito úseky nahoru. Po několika hodinách zábavy jsme dorazili ke srubu, kde začínají traily speciálně pro horská kola. Stále nám zbývalo zdolat ještě 3, s klesáním větším než 1000 m, než se dostaneme k oceánu. 

Členové místního motoklubu tu razili trasy víc než 30 let. Za tu dobu vznikla rozsáhlá síť hnědých linek vedoucích mechem porostlou žulou a dokonalým lesem. Spravují zdejší horský hřeben a my jsme jejich hosty. Ani s motorem nelze spletitou síť prozkoumat za jeden den. Rozpíná se dál, než kam jsem se odvážil zajet. Strávil jsem s fotografem a opravdovým expertem na výpravy Margusem Rigou několik nocí ve srubu, abychom co nejlépe místní systém tratí prozkoumali. Byl sotva dost velký pro dva, ale ochránil nás před deštěm a byla v něm kamna. Mohli jsme se usušit. 

Na jaře 2016 jsem se Dustinem Adamsem připravoval pod kopcem. Byl tu poprvé a vůbec netušil, co ho čeká. Po výživném stoupání, téměř 1000 vražedných metrech vzhůru, jsme se pustili na Tramp Stamp. Zatáčky byly božské, skalnaté pasáže odstrašovaly jako vždy a nedávný déšť ještě trochu opepřil odhalené kořeny. Dole nad pivem pak Dustin přemítal, proč by se mělo jezdit někde jinde. A od té doby jsme spolu ve Squamish už nikdy nejezdili, vždycky jsme si přizpůsobili program tak, abychom mohli jezdit tady. 

Můžete prohledat celý svět, ale někdy ty nejlepší traily máte za humny. Jsem si jistý, že podobné leží i ve vašem okolí. Jen je musíte najít. Budete odměněni.

Foto: Margus Riga
Produkce: Kevin Landry
Video: Cameron Sylvester, Max Berkowitz, Jordie Lepage, Patrick Henry
Dron: Patrick Henry / Jordie Lepage – TOPO Films
Postprodukce: Leigh Powis
Úprava barev: Leigh Powis
Nezávislí: Darren Taylor / Black Tusk Heli