Nějaký muž mi poklepal na rameno: „Taxi?“ U východu na letišti San José panuje čilý ruch. Jsou 3 hodiny v noci, ovšem na letence stojí, že v hlavním městě Kostariky jsme neměli přistát dřív než v 7 ráno. V tom případě by už slunce bylo na obloze a vyzvedával by nás místní guide. Místo toho tady stojíme úplně ztracení, sotva schopni udržet oči otevřené a snažíme se zdržet muže vykřikujícího „taxi“ pro případ... Davem si k nám klestí cestu sportovně vyhlížející chlapík v basebalové čepici a cyklistických šortkách. To musí být on. Vypadá stejně unaveně jako my, ale směje se a podává nám ruku. Je to on - Paulo, náš guide. Když jsme konečně naložili zavazadla do jeho pickupu, Kostaričan nám objasnil, že před tím, než šel spát, se ještě jednou podíval na online přílety a jen čirou náhodou zjistil, že náš let přistál o 4 hodiny dřív.

“Snídani?” Ptá se Paulo a pravou rukou šmátrá v batohu, zatímco nespouští oči z provozu. Podává nám krabičku s čerstvě nakrájeným mangem. Páni, to vážně připravil jen pro nás…? Tomu se Paulo zasmál: “Ne, vzal jsem ho v tátově lednici.”

Richie Schley, legenda freeridového ježdění, nás přesvědčil, abychom tento výlet na Kostariku podnikli. Tobi Geißler, Sebastian Doerk a já jsme dlouho neváhali. Je začátek března a po 14 hodinách letu je vidina letního týdne stráveného plaváním jednoduše neodolatelná.

Druhý den ráno nás Paulo vyzvedl z hotelu kvůli naší první vyjížďce. Teď, za denního světla si uvědomuji, že na jeho autě není jediná reklamní samolepka. Zvláštní, když je biking jeho živobytí a byl jak cross country, tak downhillový národní šampion. Nevypadá to, že by o tom Paulo chtěl mluvit. Jen svěsí hlavu a opatrně přetáhne plachtu přes naše kola. Při zběžném pohledu by se klidně dalo říct, že je auto plné banánů.

Vyjíždíme do 2500 m nad moře. Stará zemědělská cesta nás vede přes starobylé horské vesnice, okolo stájí s koňmi a drůbeží až k panoramatickému výhledu. Tady Paulo vmanévroval auto zčásti do křoví a zastavil. Pohled se rozevírá přes zelené kopce, několik luk a samozřejmě přes kávové plantáže, kam jen oko dohlédne. V dálce na horizontu se ve slunci mihotá oceán. Ale kde je stezka? Následujeme Paula houštím, které ani zdaleka nepřipomíná začátek trailu.

Pět nebo 6 metrů se prodíráme podrostem, dokud se nedostaneme k čemusi, co se zprvu jeví jako nějaká dutina v zemi, ale následně jasně rozeznáváme stezku. Svištíme zeleným tunelem z kapradí a popínavých rostlin, co visí z korun pralesních stromů a zdánlivě se nás neustále snaží polapit. Terén je kupodivu na troud suchý – období dešťů začíná až v dubnu. Přes jindy kluzké kořeny můžeme teď přímo přeletět. Ale po několikasetmetrovém klesání musíme zastavit a uvolnit ruce.

Paulo se kochá naším nadšením ze svého nového „dítěte“ - nového trailu. A ukáže nám jich ještě víc. Nevadí, že pozemky, na nichž se tratě nacházejí, mu nepatří. Jen 200 km široká je republika mezi Karibikem a Pacifikem, jež je tvořena směsicí národního parku a země v soukromém vlastnictví. Poměrně malá pro milovníky terénních stezek. Jako bývalý reprezentant národního týmu Kostariky je Paulo známý po celé zemi. Lidé mu věří, když říká: Stavím trail na vašem pozemku a pustím na něj jen vybrané jezdce. To je důvod onoho nenápadného auta, mlčenlivosti a skrytého začátku stezky. Pokračujeme houštinou. Zatáčky se zužují, teplota a vlhkost stoupají, pot se řine. Dvakrát musíme překročit řeku a jízda končí na kávové plantáži. Odtud se odvalíme do malé restaurace poblíž vodopádu. Přirozeně musíme využít čas, než přinesou jídlo a vychutnáme si venkovní sprchu.

Paulovou další pýchou a radostí je stezka položená na jihu země, v Providencii. Sotva jsme se vysoukali z auta a už jsme zase ztraceni ve změti tropického houští, prachu a ostrých zakrut. Pár strmých svahů a nárážíme na zátaras z kořenů. Zastavujeme, abychom ho odklidili. Je to tu podobné jako v Německu: rozlehlé louky mezi lesy a zvlněným terénem - kousek Černého lesa uprostřed Střední Ameriky. Trail se pomalu vine z údolí. Kolem ani živá duše. Znenadání před námi stojí muž s mačetou. Působí dost divoce, dokud nepozná Paula. Je to Marinho, vlastník pozemku. Ví, že jsme měli přijet. Později se na noc ubytujeme v „cabaně“, malém dřevěném domku u něj na statku. Marinho sem dorazil dřív, aby nám stezku zprůjezdnil. Když jsme dojeli do domku, jeho žena nám připravila vynikající jídlo - tortily s rýží a fazolemi.

Po sjezdu jedné z Paulových oblíbených stezek, který se podobal bobové dráze, jsme se posunuli jižněji směrem k Tichému oceánu. “Mým snem je sjet si trail z nejvyššího vrcholu Cerro Chirripó, dolů na pláž. „Což by bylo 3820 m převýšení!“ vysvětluje Paulo, když šlape na plyn 4-kolce a s nesporným úsilím se snaží projet písečný úsek. Máme velkou radost, když dojedeme do další štace: Dota Valley, malebné údolí s řekou, malými dřevěnými chatami a neskutečnou záplavou ptactva. Tukan s mohutným zobákem se třepetá mezi stromy a hejno kolibříků se vyděsí, jakmile se začneme blížit k dřevěné terase našeho bydlení. Dokonalá konstelace na jednu margaritu. Kostarika má ty nejlepší trialy, ale i své karibské aspekty. Proto jsme se rozhodli jezdit na březích Tichého oceánu. Po příjezdu na Hermosa Beach jsme nemohli uvěřit svým očím: obří pláž s tmavým pískem, dvě palmy, mezi nimi houpací síť, surfařská základna přímo před hotelem - a žádní lidé! Jako kdyby toho ráje nebylo dost, ještě tu mají navíc přímo nad námi trail park.

Náš poslední den začíná ranním surfováním. Následuje jízda po krásných pralesních stezkách plných kořenů, které se nacházejí hned u pláže. José, hotelový průvodce nás jedno odpoledne vyláká z houpací sítě, abychom s ním jeli na výpravu za krokodýly.  Supíme si to nahoru po řece v malé loďce. José ji řídí, zatímco jeho parťák Jimmy drží kbelík s kuřecím. Netrvá dlouho a ve vodě se objevují první „kmeny stromu“.

Hned potom skočí Jimmy přes palubu do mělké vody a čelisti s řadami dlouhých zubů se začínají okamžitě otevírat. Kuřecí hází na vzdálenost 1 metru. Někteří krokodýli vyskočí směrem k němu. “„Sem vezmu příště děti,“ povídám nadšeně Josému. “„Ano, zase přijeď!“ odpovídá José. “„Nevím, jestli tu Jimmy ještě bude. Ale budu se těšit na tebe!“”

Text : Holger Meyer | Foto: Sebastian Doerk