Všechno to začalo, když se mě můj kolega Julian, který pracuje pro Scott Bikes zeptal: „Nebylo by super, kdybychom podnikli Everesting s někým, kdo skutečně na Mount Everest byl?“

Mám naprostý obdiv k lidem, kteří už „Everesting“ nebo podobný druh výzvy podstoupili, ale není to nic pro mě. Zřídka kdy jsem schopen soustředit se na víc než 100 km denně.

Ale Julianův nápad ve mě cosi probudil. Můj dobrý přítel Paul Adler a jeho žena Fiona zdolali Everest v roce 2006 a 2007 a jejich historky jsou uchvacující. Na zemi je jen velmi málo lidí, kteří dosáhli vrcholu Everestu a zároveň umějí stejně dobře lézt jako jezdit na kole. Paul je náhodou jedním z nich.

Chtěli jsme trasu vymyslet tak, aby se žádný úsek neopakoval a zároveň začlenit i pár méně známých šotolinových cest.

Když jsem Paulovi zavolal, abych zjistil, jestli by měl o zorganizování Everestingu zájem, začali jsme o tématu debatovat podrobněji a rozhodli se vydat na velkou okružní jízdu kolem Annecy ve Francii, kde žije. Chtěli jsme to udělat tak, abychom žádný úsek nemuseli opakovat a zároveň začlenili i pár méně známých šotolinových cest. Mohli bychom tak posílit naše přátelství, po Eurobiku bych měl důvod, proč za ním zajet a hlavně by to pro mě byl způsob, jak bych mohl převyprávět jeho úchvatný příběh z Mount Everestu na pozadí pozoruhodného cyklistického výjezdu.

A tak začalo plánování. Jednu z největších složitostí a nejobtížnějších logistických úloh této výpravy měl na starost Paul. Musel vymyslet okruh, který by se v žádném úseku neopakoval a v součtu nasbíral přesně 8.848 výškových metrů. Trať podle Stravy se s nastoupanou výškou rozcházela o 20% a neodpovídala ani podle našich GPS přístrojů.

Nechtěli jsme se vrátit domů ve tři odpoledne s hanbou, že nám chybí pár metrů, které bychom pak museli dohánět, když už jsme v dané oblasti projeli téměř vše. A nechtěli jsme ani vyjet o jediný metr výš nad hranici 8.848 m! Paul byl tedy nucen prostudovat několik map, značky vrcholů, trasy ze Stravy, projet si úseky sám a vše potvrdit a doložit, aby zajistil, že celkové nasčítané výškové metry budou 100% správně.

Vzbudili jsme se v úterý ve 3 ráno, abychom ve 4 vyrazili. Chtěli jsme vyjet co nejdříve za denního světla a vyhnout se tak větší únavě s přicházejícím soumrakem.

Podobný důvod udávají i horolezci v závěrečné části výstupu na Mount Everest. Nebezpečí a chyby většinou nečíhají při stoupání, ale při sestupu, kdy už jste unaveni. Dosáhnout vrcholu znamená být teprve v půli cesty.

Abych se přiznal, nebylo to celé ani tak o fyzické náročnosti, jak by se dalo předpokládat, ale podcenil jsem tu duševní. Zpočátku jsem byl s rozložením sil mimořádně úsporný, ale když jsme měli před sebou ještě 3.000 výškových metrů a nastala tma (a to jsme vstávali ve 3 ráno), skoro jsem to nezvládl.

Jen představa ještě jednoho podobného dne mi téměř znemožnila jet dál, ale Paul mě přiměl pokračovat a problém rozdrobil na menší, lépe zvladatelné cíle. Dostat se k další serpentině, na další vrchol, na konec dalšího klesání … byl to dobrý návod pro každou obtíž v životě, se kterou se hodláte vypořádat a do teď jste nemohli vykoumat jak.

Když jsme stále ještě měli nastoupat 3.000 m a začala se blížit tma, skoro jsem to nezvládl.

Měl jsem strašně nahnáno, byl jsem příšerně nervózní z možných komplikací [když jsem stoupal k vrcholu Everestu]. Po pravdě musím říct, že při absolvování této jízdy, když jsem se blížil do cíle a byl opravdu unavený a vyčerpaný, při cestě dolů, ve tmě ... byly mé pocity stejné. Nemuseli jsme trefit jednu odbočku po sjezdu nebo se nám mohla přihodit větší nehoda. Cítil jsem se stejně, zvlášť ve všech těch vypjatých momentech v zóně smrti na Everestu.”

— Paul Adler

Lze srovnat fyzickou námahu při jízdě s výstupem na Mt. Everest?

Vznik pojmu „Everesting“ sahá až do Melbourne k jistému Georgi Mallorymu, vnukovi známého britského horolezce téhož jména. Místní australskou horu Mount Donna Buang použil jako tréninkovou pro svůj „výstup“ na Mt. Everest. Vyjížděl na ni opakovaně dokud nedosáhl souhrnné výšky 8.848 m. V roce 1995 George skutečně na vrcholu Mt. Everest stanul.

Když se příběh George Malloryho objevil v mé příchozí poště, zdál se mi šílený. A stejně tak asi i vám, soudě podle komentářů. Dnes to už není nic neobvyklého. Více než 2.200 lidí se již nějaké Everestingové jízdy zúčastnilo.

Většina z nás nikdy nepozná, jaké to je vystoupat na Mount Everest, ale já teď můžu ze zkušenosti prohlásit, že zajet Everesting je v možnostech většiny schopných cyklistů, pokud svému odhodlání budou věnovat dostatek pozornosti.

Je to z hlediska kondice stejně náročné jako vyšplhat na Mount Everest? Mělo by být jasné, že tyto dvě disciplíny nelze srovnávat: požadované zkušenosti, nezbytné dovednosti, nedostatek kyslíku - při lezení na Everest se jedná o mnohem víc faktorů a možných komplikací než při výpravné jízdě na kole.

Zajímavé je, že když jsem se George Malloryho zeptal, jak náročné bylo vyjet do úrovně Everestu, odpověděl toto:

“Na Everestu jsem měl velké štěstí na silnou podporu šerpů, parťáků a hlavně počasí, takže můj výstup proběhl dobře a ukázalo se, že byl dokonce snazší, než jsem očekával.

“Po tomto výroku jsem se domníval, že vylézt na Everest je z pohledu fyzické připravenosti nesmírně těžké. Samozřejmě, že výstup na vysokou horu je jiný než jezdit kolečka na Donnu [Buang], ale na té hoře jsem nastavil svou průpravu z Donny násobenou 10x jako laťku a každý ze tří velkých dní jsem hodnotil podle ní.

“Uvažoval jsem, že den až do 7.800 m, s nákladem vyneseným bez kyslíku, je srovnatelný s pěti kolečky na Donnu, další den do 8.300 m s omezeným přísunem kyslíku a malým nákladem už to je 6 okruhů a den dosažení vrcholu také zhruba 6.

“Vzpomínám si, že když jsem srovnání prováděl, zčásti jsem si myslel, že to není až tak strašně těžké!’ Ale když si to vezmu teď (jako o 22 let starší), je to na 3 dny obrovská zátěž. Před výstupem na Everest jsem nikdy několikanásobné jízdy na Donnu nepodnikal v několika dnech za sebou a doufám, že už ani nebudu muset!

“Celkově bych ale řekl, že cyklista, který je schopen najet 8.848 výškových metrů za rozumnou dobu – řekněme za méně než 18 hodin – má pravděpodobně základ k tomu, že na Everestu uspěje, za předpokladu, že použije kyslík v lahvi, dobře se aklimatizuje a počasí mu bude přát.”

“Když jsme trénovali před zhruba 10 lety, nebyly žádné knihy, prostě jsme si postup vymýšleli. Mysleli jsme si, že je vážně důležité nahnat kilometry a cyklistika to umožňovala. Expedice znamená být 3 měsíce v horách a většina dní je dlouhých. Trvají 10 a více hodin, takže naším cílem bylo dostat se do správné kondice a jízda na kole nám v tom mohla pomoct.“

— Paul Adler

Při našem veleokruhu kolem Annecy jsme s Paulem probírali, jestli jsou mezi výstupem na Everest a tím, co tu provádíme na kolech nějaké podobnosti. Oba jsme věděli, že tyto dvě aktivity jsou diametrálně odlišné. Nicméně Paul poukázal na určité paralely fyzické náročnosti a rozvinul různou intenzitu výkonu nezbytného k dobytí Everestu.

“Najednou se mi všecko znovu vybavilo – extrémní zima při nočním výstupu na vrchol, vítr, stesk po domově a přátelích, které jsem neviděl 2 měsíce, celková  fyzická únava, nadmořská výška plus nefalšovaný strach ze smrti.”

Paul vysvětlil:

“Je pro mě vážně těžké vracet se a vzpomínat, jak těžké nebo lehké to či ono bylo. Ztratil jsem pojem o čase, kdy jsem absolvoval velké cyklistické události, aniž bych dostatečně trénoval a přísahal, že příští rok budu daleko lépe připraven jenom proto, abych se následně ocitl přesně ve stejné situaci. Po našem Everestingu jsem se cítil dost zničeně, ale za pár dní už mi bylo zase hej. Zato měsíc po návratu z Everestu jsem byl pořád vyřízený.

“Když jsem se na Everest vracel v roce 2007, poté, co jsem v roce 2006 nedokončil, dávno jsem zapomněl, jaké to bylo. Nevzpomněl jsem si, až dokud jsem zase neseděl ve svém stanu v 8.000 m. Tam se mi najednou všecko znovu vybavilo - extrémní zima při nočním výstupu na vrchol, vítr, stesk po domově a přátelích, které jsem neviděl 2 měsíce, celková fyzická únava, nadmořská výška plus nefalšovaný strach ze smrti. Vše vede k otázce:‘Proč to dělám!'”

“Dost jsem se obával křečí a toho, že už nebudu mít sílu šlapat do pedálů v závěrečných prudkých kopcích.”

“Myslím, že se všechno přizpůsobuje času. Pokud je výstup na Everest maraton, potom Everesting na kole je jako intervalový trénink. Obojí je těžké a intenzivní, ale regenerace bude úplně jiná.

“Během dvouměsíčního lezení např. na Everest je velkou fyzickou výzvou pokusit se zůstat zdravý a neonemocnět. Tělo ve vysoké nadmořské výšce vážně neregeneruje moc dobře. Například jsem si všiml, že když se mi udělá malá ranka, nezačne se hojit, dokud se nedostanu pod 5.000 m (níž než je základní tábor).

“Při naší jízdě jsem se dost obával křečí a toho, že už nebudu mít sílu šlapat do pedálů v závěrečných prudkých kopcích. Obzvlášť v tom posledním, na  Col des Glières, zhruba 6 km vzhůru s průměrným sklonem 10 - 12,5% na každém kilometru. To by byla dlouhá procházka.

“Pro mě byla fyzická námaha při posledním dni na Everestu, nad 8.000 m, mnohem těžíš než cokoliv jiného, co jsem kdy v životě podnikl. Ale abyste mě nepochopili špatně, náš Everesting si s tím nezadal.”

Everesting kolem Annecy - v číslech

Text: Wade Wallace | Foto: Tim Bardsley-Smith | Video: Christophe Margot