Původní článek byl zveřejněn na webových stránkáchCycling Tips.

Asi 200 m od pobřeží pozorujeme hejno delfínů a kosatku, jak se klidně dívají přes hladinu hlubokého modrého oceánu, jako by věděli, že tam jsme. Tak velkolepý pohled by byl na cyklistické vyjížďce v jiných částech světa k vidění jen zřídka, ale na pobřežním úseku trailu Rimutaka se naskýtá běžně.

Wellington leží až úplně dole na Severním ostrově Nového Zélandu a je známý svým větrným a nepříznivým počasím. Když se ale bavíte s místními, nabudete dojmu, že to není tak zlé, jak by se mohlo z doslechu zdát. Už jsem tam byl dvakrát v životě, dohromady na šest dní, a ještě jsem se nesetkal s ničím, co by mě přimělo k tomu, že bych chtěl odjet.

Nevím proč, ale Wellington mi zvláštním způsobem připomíná Hong Kong. Možná je to těmi kopci, co se tyčí kolem přístavu, silnicemi a opěrnými zdmi, jejichž zbudováním se člověk snaží podmanit si krajinu, domy a budovami shlížejícími na svět pod nimi. Ale tím podobnost končí. Pulzující noční život, spousta kaváren, vyspělý průmysl a kultura pod širým nebem odpovídá spíše San Franciscu, ovšem bez nutnosti prodírat se davy.

Wellington je také domovem rušného filmového průmyslu (s přezdívkou Wellywood), z většiny zásluhou režiséra Pána prstenů Petera Jacksona).

Dozvěděli jsme se, že ve Wellingtonu je i Scarlett Johanssonová a natáčí tu film Ghost in the Shell. Náš fotograf Tim byl dost neoblomný, protože se do slečny Johanssonové zbláznil, takže téma týdne bylo ptát se každého, kdo vypadal, že by mohl vědět, kde bychom ji mohli zahlédnout. Twít filmové hvězdě, jestli nechce na vyjížďku, však zůstal bez odpovědi. Začínali jsme mít jasno.

Hlavním cílem našeho pobytu ve Wellingtonu bylo projet si trail Rimutaka, provázanou síť asfaltek, cyklostezek, šotoliny, staré železniční trati a příjemného singltreku. Kvůli různorodosti terénu se cyklokrosové kolo zdálo jako dokonale zvolený prostředek, díky němuž pohodlně a účinně zdoláme 140 km okruh, na který jsme se chystali. Vzdálenost by se mohla zdát velká, ale dá se to zvládnout, když je toho kolem dostatek k vidění a tolik úžasností vás přinutí zastavit a obdivovat je.

Teď si ale něco ujasněme. Jsem silniční cyklista, zarytý. A stejně takový jsem biker. Nejsem příznivcem nápadů typu „pojeďme na silničkách vyzkoušet horské traily“. Když jedete na silničním kole tam, kde byste měli jet na horském, s výběrem jste se netrefili. Totéž platí, když se rozhodnete vyjet na horském kole na asfalt. Cyklokrosové kolo jsem téměř výhradně používal na závody, ale vždycky se mi chtělo zkusit rozšířit mu obzory na drsnějších stezkách a plynulém singltreku.

V určitém období mého cyklistického života jízda na šotolině prostě nepřipadala v úvahu. Taková technologie neexistovala. A tak jsme to měli nastavené v hlavě . Na kole se trénovalo a do cesty mezi jednotlivé tréninky se nemělo připlést nic jiného. Dnes, kdy je závodění víceméně za mnou, zjišťuji, že příležitosti, které šotolinové cesty a stezky nabízejí, jsou neomezené. A když si vzpomenu na svou závodní kariéru, kroutím hlavou nad všemi fantastickými vyjížďkami, které mi unikly.

Dnes je to poprvé, kdy koketuji s jízdou v tak různorodém terénu. Teď, když už je po všem, zcela nepochybně vidím účel použití cyklokrosového kola mimo závodiště - pojedeme za dobrodružstvím.

V 15ti minutovém dojezdu od centra Wellingtonu se nachází jedna z nejlepších cyklistických trekových sítí, jakou jsem kdy zažil. A v tak těsné blízkosti města. Pár místních nám doporučilo vyzkoušet ohruh zahrnující stezky Skyline a Makara Peak.

V zahajovacím dni našeho výletu jsme zatím jen ladili kola, rozcvičovali nohy a zhodnocovali, jak naše cyklistické dovednosti upadly za ty roky, kdy jsme se cyklokrosu ani horskému ježdění moc nevěnovali. Jak jsme byli zprvu pyšní na to, že jsme z důvodu rozmanitosti terénu vybrali cyklokrosová kola, už teď jsme začali pochybovat. Stezky byly s určitostí sjízdné s naprostým nadšením, ale povšiml jsem si jistých nástrah singltreku a nemohl jsem nezapřemýšlet o tom, jestli jsme neměli spíš zvolit kola horská.

Náš výlet s výhledy na Wellington pod námi jsme si užili na maximum, ale náležitě jsme pocítili neblahý vítr, jímž je město proslulé. V některých okamžicích jsme byli sice úplně krytí před západním pobřežním větrem, díky němuž mohou větrné farmy jet na plné obrátky, jindy jsme ale s koly proti němu bojovali až v groteskním úsilí. Nehody, které nás na trailu potkaly, skončily naštěstí bez následků a ne v záchrance, jak se často na takových cestách stává.

Když jsme později jednomu místnímu vyprávěli, jak hodně vítr foukal a jak jsme museli vyvažovat, abychom z nich nespadli, zeptal se: „A udrželi jste se?“ Odpověděli jsme, že ano a on dodal: „Tak to žádný vítr nebyl.“”

Den jsme využili, jak to nejlépe šlo a na 60km jízdy jsme nastoupali téměř 2000 výškových metrů. Byli jsme úplně vyčerpaní a tudíž spokojení.

Wellington je v pořádku.

Zde se podívejte se na mapu stezky, kterou jsme projeli.

Na trailech Skyline za Wellingtonem jsme vytřásli nohy a hned druhý den se vydali do oblasti pro nás ještě méně známé. Ani nevím, jestli ta trasa má nějaký název. Našli jsme ji pomocí různých diskusních skupin pro čtyřkolkáře a motorkáře a vyčetli z teplotních map Strava. V podstatě se jednalo o okruh napůl šotolinový a napůl zpevněný se šotolinovou zajížďkou do divokých pobřežních končin lákajících k bližšímu průzkumu.

Na krosových kolech je skvělé, že se cesta za dobrodružstvím je úplně jiná, než jaká by byla na silničním nebo horském kole. Můžete k ní přistupovat se „silniční“ mentalitou, ale cesty, které by se jinak jevily jako nesjízdné, najednou skýtají nekonečný výběr okruhů a odboček. Pokud umíte jezdit po nezpevněných cestách, přinášejí země s nízkou populací jako je Nový Zéland nevysychající studnici možností.

Trasa Gladstone - Admiral - Pahaoa - Hinakura a zpět sice nenabízí příliš služeb, ale 130 km je rozděleno na velice dobře upravené šotolinové cesty v první polovině a pěkně zpevněné cesty v druhé. Začíná mírným stoupáním, kterého jsme se zhostili v lehkém tempu a kochali se výhledy vlevo na vznešené kopce a nekonečný prostor, kam až oko dohlédlo. Každý, s kým jsme v té oblasti mluvili, nám chtěl povyprávět o letošním mimořádném létě. A opravdu, nedostatek deště byl patrný z vyschlé krajiny.

Jedna z pozoruhodností Nového Zélandu je schopnost naprosto změnit vzhled krajiny na tak malém území. Zdálo se, že jakmile jsme se přehoupli přes první kopec a sjeli dolů do údolí, měnil se kraj za každou zatáčkou. Byla to šotolinová horská dráha nabízející pohled na hory i na pobřeží, bez známky jakéhokoli vozidla široko daleko. Když jsme zastavili, byli jsme jen my a ticho kolem.

Nahlédněte do mapy, jakou trasu jsme zvolili.

Pro tohle jsme přijeli. Dost bylo rozcvičování nohou, zajíždění kol a ladění našich dovedností. Jdeme na to.

Původní železnice Rimutaka byla postavená jako část ambiciózního vládního plánu z roku 1871 vybudovat celonárodní železniční síť, která by spojovala zemědělský venkov s významnými přístavy jako je Wellington. Ze stavebního hlediska to byla výzva. Razit tunel celým horským pásmem se ukázalo jako příliš nákladné. Řešení to bylo jen dočasné. Trvalo 77 let.

Trail Rimutaka vede přes keři porostlý horský hřeben Rimutaka (s úžasným singltrekem), skrz tunely na staré železniční trati (věřte nebo ne, s pěknými stoupáními) a lemuje náležitě pojmenované „Jižní divoké pobřeží“ (Southern Wild Coast).

Náš den začal v malém pobřežním městě Petone, jen 15 km od Wellingtonu. Můžete sice vyjet na kolo rovnou z Wellingtonu, ale protože to bude „velký den“ se startem i cílem v Petone, 140 km na krosovém kole pro nás bylo dost. Navštívíte-li Nový Zéland několikrát, začnete si uvědomovat, jak snadné je se přepočítat v čase vyhrazeném pro zastávky a zvolání v úžasu.

Trail Rimutaka je okruh. Pustit se do něj můžete víceméně kdekoli, ale my se rozhodli pro start v Point Howard, hned za Petone a jet ho v protisměru hodinových ručiček. Oficiální cyklo průvodce sice říkají jet po směru, ale my to věděli líp, ne?

Takhle se hned vrhneme do toho nejlepšího a snadný, ne tak vzrušující terén si necháme na konec. Ve finále to nebyla špatná volba. Mohli jsme také dobře vyrazit z Upper Hutt, ale tím bychom riskovali, že sílu vyplýtváme, ještě než dojedeme k náročnějším pasážím a stoupáním.

Čekali jsme dlouhý den v sedle, a protože jsme se neobtěžovali zjišťováním vybavenosti pro veřejnost v této oblasti, museli jsme být soběstační. Vzali jsme s sebou dostatek jídla a vody, i náhradní oblečení pro případ, že by se počasí zvrtlo. Mezi námi a Jižním pólem leželo jen veliké nic a nám se poštěstilo uvidět Divoké pobřeží v celé jeho nádheře. 26ºC a po větru ani památky – takové dny nenastanou často, soudě podle toho, co jsme slyšeli.

Cesta mířila na jih podél pobřeží a rychle se stáčela na vzorně upravenou šotolinu. Vysoko čnící útesy vlevo a tyrkysově modrá voda vpravo zavdávaly tolik důvodů pro citoslovce typu „dobrý bože“, až jsme si museli uvědomit, že budeme muset přidat na tempu nebo jinak do půlnoci nedojedeme. Chtěl jsem zohlednit zkušenost a držet se plánu, ale fotografování a filmování neopakovatelných okamžiků bylo také důležité. Koneckonců proto jsme přijeli.

Krosová kola se na pobřežní části cesty dobře osvědčila. Jen jednou jsme toužili mít něco vhodnějšího, a to na kilometrovém úseku černého písku, s kterým by si poradil jedině fatbike. Kolo jsme vedli, smáli se a sem tam i pod fousy zasakrovali, protože jsme nevěděli, jak dlouhá písečná pasáž bude. Takové okamžiky se podvědomě ukládají do soukolí paměti.

Krátce na to – jako fatamorgána – se zjevil stinný kemp s vodou a příjemně povědomým pocitem civilizace. Promluvili jsme s chlapíkem na horském kole, který jel stejným směrem jako my. Dozvěděli jsme se, co nás čeká a že narazíme i na malý krámek na rohu, kde si můžeme dát zmrzlinu.

Zdolali jsme rovné šotolinové cesty, černý písek, plynulý singltrek, pár kamenitých úseků a ocitli jsme se na silnici vedoucí rychle do vnitrozemí. Dave, Tim a já jsme dokázali myslet jen na jedinou věc. Ale vidina zmrzliny se po téměř hodinové jízdě až na hřeben Rimutaka rozplynula.

Před námi se chystal hrozivý výjezd do části bývalé železnice - Rimutaka Rail Trail, který se naparoval úseky stoupání 1 výškového metru na 15 délkových, v celkové vzdálenosti 5 km (cca 7% sklon), což je pro železnici opravdu pozoruhodné (jezdívala zde lokomotiva zn. Fell). Naše převody nějaké stoupání sotva zaznamenaly. Co ale za povšimnutí stálo byl rozlehlý les a černočerné tunely protkané v kopcích, některé až kilometr dlouhé (průjezd bez světla byl naprosto šílený). Značky popisující historii železnice se vyskytovaly často.

„Supící lokomotivy chrlily ohromné množství kouře. Nebylo výjimkou, že žhavé uhlíky odletující z komína způsobily požár a les zredukovaly na pouhé křoví.“”

Je známo, že v téhle části stezky Rimutaka vanou nelítostné větry, pro něž si oblast vysloužila mezi železničními dělníky název Sibiř. Větry jsou tak silné, že dokonce jednou vykolejily vlak:

“Jediná osudová nehoda, která se kdy na Rimutackém stoupání přihodila, se odehrála na Sibiři. 11. září 1880 se do vlaku bočně opřel prudký poryv větru a tři vagóny odsunul z náspu. Následkem neštěstí zemřely 4 děti a několik dalších bylo zraněno... Vagóny visely jako obří korále za lokomotivou Fell, která zůstala zaklesnutá na kolejích.“”

Za normálních okolností bychom měli v tomhle úseku stoupání vítr v zádech, ale jediné, co jsme dnes mohli slyšet byla stezka pod našimi koly. O větru nemohla být ani řeč.

Stoupání Rimutaka je technický div. Noviny jej ale v té době popisovaly jako „zpropadenou nesnáz“ a „nezáživnou únavnou cestu“. Pokud se ale zeptáte kohokoli z nás, řekneme, že to byl cyklistický ráj.

Na vršku by se dala udělat pěkná zastávka, ovšem připozdívalo se a my museli pokračovat. Stále nám zbývalo 60 km a nevěděli jsme, co dalšího se na nás chystá.

Při sjezdu po druhé straně hřebenu jsme zaznamenali prudký přechod krajiny do borových lesů a řek a rychle jedoucí stezku pod nohama. Tou dobou už jsme závodili s denním světlem. Byli jsme tak napružení strachy, že dělat zastávky na fotky, ač v těch nejúchvatnějších místech, už nestálo na programu dne.

Jak se tak občas stává, smůla se lepila Timovi na paty. Jeden neškodný defekt vyvolal další a ještě jeden, až jsme nakonec přišli na to, že má roztrženou pneumatiku. To už jsme ale vypotřebovali všechny náhradní duše. K autu nám stále chybělo 30 km a slunce se rychle klonilo za vysoké kopce. Zamířili jsme k nejbližší vlakové zastávce, abychom výpravu odpískali a uznali porážku.

Naštěstí jsme museli ujet jen pár kilometrů. Ale první vlak měl jet až za 2 hodiny. Jedině že bychom tu Tima nechali, s Davem dojeli pro pick-up a pak se pro něj vrátili.

Teď už jsme byli s Davem vyřízení, ale stále drželi vyrovnané tempo na cyklostezce podél řeky Hutt celou cestu až do Petone. Byl to jeden z těch úžasných soumraků, který se obtiskne do mé knihy vzpomínek na výpravné jízdy. Zanořeni v něm jsme spěchali asfaltkou, úzkými šotolinovými cestami a sem tam i nějakým tím singltrekem, než jsme dojeli k autu.

Zpět k Timovi jsme to zvládli. Ten mezitím objevil obchůdek, o němž nám pověděl tamten biker a zatímco pojídal zmrzlinu, četl si časopis se Scarlett Johanssonovou na obálce.

To už ale byla tma jako v pytli a my doufali, že se zpět do Wellingtonu a na večerní trh dostaneme včas, protože to byl náš poslední večer. Místo toho jsme ale zamířili přímo do našeho oblíbeného burger-bistra Ekim, zkušeně zhltli pár tisíc kalorií a zapili to několika chlazenými nápoji. Jako na potvoru právě tady našel Tim náhradní duši zapadlou na dně batohu...

Trailová mapa naší dnešní trasyzde.

Související produkty

Text: Wade Wallace | Foto: Tim Bardsley-Smith