Původní článek byl zveřejněn na webových stránkách Cycling Tips.

Koupi kola odůvodňujeme tvrzením, že podporujeme vlastní nápaditost. Ale po pravdě, když přijde na ospravedlnění finančního výdaje, spíš než o vymýšlení dobrodružných cyklistický výletů (po šotolině), jde o vzpomínku na dětství. Dětství strávené průzkumem nejvzdálenějších hranic našeho okolí na kámošově spolehlivém kole’Huffy.

Projíždět kalužemi se nám chce pořád, rozdíl je v tom, že nás už teď nikdo neodvolá zbytečně brzy k obědu.

Když nadešel čas naplánovat náš silniční výlet pro CyclingTips s využitím málo jetých silnic, treků a trailů v oblasti Victorian High Country, soustředili jsme se především na dvě věci.

Zaprvé, pokud jsou naše ‘drtiče šotoliny’ vhodnými stroji k objevování, pak by bylo lepší jet po cestách uvedených v analogových topografických mapách, než tápat v teplotní mapě zn. Strava. Zadruhé, putováním novými terény si chceme rozšířit svůj cyklistický obzor.

S tímhle záměrem jsme u pár piv rozložili na stůl stoh map a naplánovali si víkend. Doprovázet mě budou dva, kteří takový výlet (road trip) podniknou poprvé. Monika —  světová šampiónka v Gravel závodech —s roky praxe strávenými na rovinách Minesoty a Matt — kvalifikovaný silničář z melbournské závodní scény, nedávný vítěz  Preston Mountain Classic, ovšem bez zkušeností s jízdou po nezpevněném terénu.

Nebude to jen příležitost k hledání nového terénu, ale zároveň budu moct svým parťákům ukázat něco zcela jiného.

Shodli jsme se na nejvhodnějších z málo jetých cest a treků, dali jsme na osobní doporučení a vybrali‘nejzajímavější místa’ z poznámek uvedených v mapě.

Následující ráno, po poslední úpravě našich opečovávaných Scott Addict Gravel biků, jsme vyrazili.

Na tuhle dobrodružnou výpravu jsem se vydal jako výhradně silniční cyklista. Moje šotolinová průprava spočívala jen v občasném zařazení uježděného 5 km dlouhého úseku na cestě do práce.

Minulé léto se v melbournské cyklistické komunitě zrodil nápad, že se na traily a gravely (šotolinové cesty) bude vyjíždět na silničním kole. Byl tak úspěšný, že si vytvořili i hashtag #summerofgravel  (léto na gravelu) a vypadalo to, že ho používal snad každý, kdo měl kolo.

Já měl na věc opačný názor a chtěl jsem jenom #summeroffreshlypavedroads. (léto na pěkně zpevněných cestách). Má domněnka, proč chtějí lidi jezdit na šotolině byla, že nejsou dost rychlí, aby se udrželi v jízdě po asfaltce!

Před rokem jsem se dostal do opravdového svět ohrožujícího problému - chci (a přítelkyni jsem řekl, že ho “potřebuju’) druhé kolo. Buď časovkářské nebo cyklokrosové. Nemohl jsem se rozhodnout, dokud jsem se nejel podívat na celonárodní cyklokrosový závod. Byl jsem zmrzlý na kost, ruce jsem necítil, boty jsem měl zabahněné a bylo mi příšerně, jen když jsem ten závod sledoval. Tři dny na to jsem si pořídil časovkářský speciál.

Takže výletu jsem se nemohl dočkat a těšil jsem se, že strávím parádní týden jízdou po úžasných cestách. Skeptický jsem byl, jen co se týkalo zvoleného terénu a kol.

Když jsme se pozdě odpoledne blížili k vrcholu hory Baw Baw, a přitom jsme se celou cestu nahoru třásli zimou v plískanici narážející na nás z boku, bylo už úplně zřejmé, že na léto v Melbourne můžeme jen tiše vzpomínat. První noc mě hned několikrát vzbudil silný déšť, který mě kvůli plánované vyjížďce lehce znervóznil.

Trasu, kterou jsme načrtli do ošuntělé fotokopie Melways mapy tvořila na 126 km šotolina, asfalt a rozdíl víc než 3.000 výškových metrů. Dva dlouhé výjezdy na vrchol - šotolinový na Mt. Saint Gwinear a neblaze proslulou silničku na Mt. Baw Baw jsme na mapě jen zakroužkovali. Co označená jména znamenají, jsme věděli.

Pro ty, kteří horu Baw Baw neznají, vysvětluji, že stoupání na ni je považováno za jedno z nenáročnějších ve Victorii, z důvodu naprosto nelítostného sklonu. V průměru je to 11% na 6,4 km, ale místy dokonce přes 20%. To měl být asi hřebíček do rakve, který na naše zničené nohy čekal o mnoho hodin později.

Bylo neobvyklé začít dlouhý výlet sjezdem a skoro se mi zdálo, jako by mě zkoušel, jestli vím,

že se o 10 h a 120 km později budeme šplhat zpátky na Mt. Baw Baw.

Při velmi strmém klesání v serpentinách z Baw Baw, jsem měl první příležitost seznámit se s diskovými brzdami. Byl jsem skutečně překvapen jejich schopností modulace a brzdnou silou ve vysoké rychlosti. Teď chápu, o čem všechen tem povyk kolem nich je. Na tak technickém sjezdu to byla příjemná změna a já jsem nemusel soustavně myslet na to, aby se mi nepřehřály ráfky.

Kdysi mi bylo řečeno, že sjezd dávám jako triatlet. Kéž by mě ti lidi viděli s nově nalezenou sebedůvěrou na diskových brzdách. Jel jsem dolů nejmíň tak dobře jako duatlet. 

Na úpatí Mt. Baw Baw jsme najeli na první dlouhý šotolinový úsek. Rychle mi došlo, že na speciálním kole se gravel jede úplně jinak, než jak jsem to kdy zažil. Kolo drželo v zatáčkách, místo aby mi přední kolo ustřelovalo, a pneumatiky na krátkých ostrých úsecích dobře reagovaly.

Měl jsem v ruce „požírač šotoliny“ a připadalo mi to, jako když se vracím v čase ke svému prvnímu BMX. Jen tentokrát jsem loužemi projížděl přímo, místo abych se jim vyhýbal. Chtěl jsem využít každou příležitost ke smyku nebo pokusu o jízdu na zadním kole – většinou bez úspěchu.

Drtili jsme dál a já jsem začal pomalu chápat, proč je trend ježdění na gravelu stále oblíbenější. Je to jasné - jde totiž o nekonečnou svobodu objevování. Když jsme se drápali na Mt. Saint Gwinear, všimli jsme si několika požárních přístupových cest, vedle té hlavní, od kterých jsme se nemohli odtrhnout a stále dokola se ptali, “jestli jsou jetelné?”

Nemuseli by nás moc nutit, abychom se raději vrhli dolů po zajímavějších a lákavějších bočních cestách, ale když už jsme se probojovávali kluzkými vyježděnými, vodou naplněnými jílovitými výmoly, alespoň jsme mohli zjistit, jestli bude cesta nad naše síly nebo objevíme vzácnou perlu.

Tady jsem zažil tvrdou školu a naučil se, že v tak různorodém terénu jste daleko náchylnější k mechanickým závadám. Zbývalo nám ještě 40 km, když zničeho nic přiletěl klacek a utrhl Andyho přehazovačku.

Měli jsme štěstí, že s námi bylo doprovodné auto, protože jinak bychom museli z kola udělat jednorychlostní a s ním se vyškrábat na špičku Baw Baw, by bylo dost nepravděpodobné. Bylo by to velmi pomalá chůze s kolem.

S jedním kolem odpočívajícím na střeše jsme pokračovali kupředu (a nahoru) k Mt. Baw Baw. Stoupání se dalo zvládnout jen s velkorysým převodníkem 34-32, který jsme měli k dispozici a nakonec jsme stanuli na vrcholu hory v okamžiku, kdy se naše dlouhé stíny ztratily v tajuplném šeru.

Během dvou dní jsem se z gravel skepticismu přesunul do (téměř) gravel nadšení. Časovkářský speciál jsem zatím nevyměnil, ale přesto jsem se rozhodl, že svému kolu pořídím bratříčka.

Nebyli jsme si jistí, jestli poznámky pod čarou v mapě týkající se treku na hřeben Blue Rag nás nutí si je ověřit nebo raději ne. Asi to měla vyhrát druhá možnost.

“Pozor. Nacházejí se zde mimořádně prudké zúžené úseky a jízdu může ztěžovat uvolněné kamení”.

Další poznámka pod čarou: “Cyklista projel trek v celé délce v roce 2015”. Skutečnost, že tento úspěch stál za samostatnou zmínku (jedinou cyklistickou na mapě pro čtyřkolky) napovídala, že míříme na málo jetou stezku.

Od Mt. Baw Baw to nebylo na Blue Rag Range tak daleko. Naškrábaná zvýrazněná značka na mapě, v níž topografická zakroužkování vznikala, kupila se a byla zapomenutá až příliš snadno.

Co se zdálo blízko na papíře, byl ve skutečnosti 4 hodinový přejezd autem. První polovinu dne jsme vyčlenili na cestování a měli jsme tak šanci krátce se spojit se skutečným světem e-mailů a termínů, než se signál znovu ztratil někde poblíž města Dargo.

Příjezd do  hotelu Dargo  byl trochu překvapením vprostřed týdne, protože bar

byl tady, uprostřed pustiny, plný cyklistů. 

Jezdci z  Chain Reaction Ride si tu k našemu úžasu dali odpolední pauzu.

Téměř okamžitě po výjezdu z města se cesta vine stále výš až do zdánlivě nekonečné řady příkrých svahů, proslulých jako brutální 10 km finále závodu  Statford-Dargo. Když jsme dojeli na náhorní plošinu, byla celá velká země naše …, pominu-li líné stádo krav, které se pomalu pohybovalo podél cesty High Plains.

Z mapy nebylo jasné, jak blízko k začátku cesty na hřeben se budeme moct dostat. Hned u auta byl sráz, po němž následovalo několik více než 20% vyježděných stoupání. Nezbylo, než nasednout, zvolit nejlehčí převod a pomalinku volit cestu vzhůru drolící se stezkou.

Jakmile jsme se vyhoupli na první vlnu, uviděli jsme prostor, na kterém se následujících pár hodin zabavíme. Tenká linie treku se neuvěřitelně nakláněla a vlnila do dáli, aniž by jakkoli respektovala výstavbu cest v rozumném sklonu a jednoduše si vybrala nejvyšší polohu podél hřebenu.

Ačkoliv jsme před sebou na vršku mohli vidět zakroucený konec treku, teprve po tom, co jsme se k přelomu dostali, jsme si uvědomili, že stezka dál padá dolů, než se začne znovu vinout k nebi a pak zase klesat dolů a opět stoupat nahoru ’

Zírali jsme na neskutečně prudký sjezd, a stejně tak ostrý dokopec na druhé straně, a uzavírali sázky na stupeň sklonu. Zdálo se to, že to bude těžké, ale ne nemožné. Jak jsme vzájemně souhlasili a nesouhlasili, jestli se to dá jet, všimli jsme si čtyřkolky, která na tu vzdálenost připomínala spíš tečku, jak pomalu (velmi pomalu) sjížděla po treku. První zvuk k nám dolehl prostorem a bylo z něj zřejmé, jak opatrný postoj ti v autě ke klesání zaujali.

Byl to vzdorný řev brzdícího auta smíchaný s lomozem trápícího se podvozku, co naráží na hrboly vytvořené mezi hlubokými rýhami, a cvakotem odskakujícího, o sebe tříštěného kamení.

“Zkusme popojet a uvidíme, jak to bude vypadat’. To byl výrok, který jsme v následujících několika hodinách opakovali průběžně podle toho, jak jsme postupovali téměř nezvladatelnými sjezdy (někdy jsme museli kola vést, abychom se vyhnuli dramatickým defektům) a výjezdy, které se staly vzájemnou sérií mini-výzev s cílem přesvědčit se, jestli “jsme schopni dojet k další hrůze”.

S pusou plnou prachu a potem hrnoucím se vnitřkem brýlí jsme si všichni mysleli totéž, ale nikdo z nás to neřekl nahlas: ať jsme zastavili kdekoli, byli jsme teprve v půli cesty.

Nakonec jsme dosáhli trigonometrického bodu – měřičské značky původně používané k přesnému měření High Country a oslavili jsme to dvojitou dávkou z bidonu. Naší odměnou za cestu zdolanou jednomístnou průměrnou rychlostí byl nekonečně modrý výhled do všech stran.

Skupinka čtyřkolkářů nám s pobaveným výrazem věnovala několik veselých úšklebků, když jsme je míjeli na kolech a pod rozžhaveným sluncem přemýšleli o zpáteční cestě. Jasně, že by horské kolo bylo na tuhle cestu daleko vhodnější, ale zase by to nebyla taková legrace.

V přímém kontrastu ke žhavému dni, který jsme zažili na High Plains, jsme se následující ráno vzbudili do dešťových přeháněk. Ačkoli by se daly popsat spíš jako bušení na střechu, než jemné ťupkání kapek, brzy mi došlo, že nepříznivé povětrnostní podmínky nejsou záminkou pro to, aby naše parta nevyjela. Zatím jsme si stále vychutnávali druhý (a pak třetí) hrnek kávy a protahovali snídani, co to šlo až na dvouhodinovou jídelní seanci.

Bylo ale jedno, jak dlouho jsme vyčkávali, pršet nepřestalo. Dnes bude mokro!

První zastávka na mapě je Goldie Spur –, dlouhý šotolinový výjezd zadem na Mt. Buffalo. Předtím už jsme všichni vyjeli na Buffalo tradičním stoupáním, ale historky o pohodových štěrkopísčitých cestách, které horu ze žulových balvanů objíždějí, nás nahlodaly a chtěli jsme je vyzkoušet.

Silný déšť proměnil šotolinu v pastovitou hmotu a netrvalo dlouho, než jsme Andy, Matt a já začali soutěžit o to, kdo se zašpiní nejvíc. “Moniko, přestaň se vyhýbat kalužím. Proč jsi pořád tak čistá?” Bylo mi jasné, kam to povede.

Krajina a prapodivné povětrnostní podmínky tomu místu dodávaly mystický nádech. Nízké mraky. Mlžný opar. Pošmourno. Občasné paprsky prosvítající tlustými záplatami na obloze. Krátkodobé vodopády rozlévající se po chladném kamenitém svahu Mt. Buffalo. Velkolepé pohledy přes tři zalesněné rokle.

Z každého místa jiný pohled, další příležitost vytáhnout telefon, otřít objektiv od deště a pořídit novou úžasnou fotku. Byla to úchvatná, pitoreskní výprava.

Musím připustit, že jsme to ráno neprovedli náležité hodnocení situace a výstup byl podstatně závažnější, než jsme očekávali. Vzduch nasycený deštěm a stále vlhký z mlžné přítomnosti nepotřeboval na vrcholu žádný velký vítr, aby vytvořil antarktické podmínky. Třásli jsme se zimou, přioblékali, poplácávali sami sebe, aby se nám rozproudila krev a dýchali si na prsty v naději, že se před dlouhým sjezdem trochu zahřejeme.

Po obličeji nám stékala směsice slz z větru, deště a bláta a jak jsme klesali stále níž, nakonec jsme vyjeli z mraku do relativního ‘tepla’ a vlhka.

Neočekávanou třešničkou na dortu našeho sjezdu byl rychle tekoucí potok, který se tvořil přes cestu. To, co se na naší mapě jevilo jako vyschlý přechod řeky, byl najednou široký, plynule se valící proud vody.

Napadlo náš, že malé pramínky, které jsme přejížděli na druhé straně hory dnes dopoledne, budou s velkou pravděpodobností také rozvodněné. Nemuseli jsme jimi projet jen na kole, museli jsme přes ně dostat i naše auto.

Projeli jsme vodou několikrát, abychom zjistili její výšku a rozhodli se, že buď teď nebo nikdy. Zvlášť když jsme vzali v úvahu intenzitu deště, který jsme zažili tam nahoře. Déšť postupoval po svém přímo k nám. Všichni jsme zadrželi dech, když se naše týmové auto značky Holden zakymácelo v proudu a vyjelo na druhé straně.

Naložili jsme kola (s přidanými 10 kg bláta) a všichni jsme si dřepli dopředu, abychom byli co nejblíž u topení, až se rozjedeme.

Náš výlet byl kombinací detailně plánovaných úseků a „odhadů na základě zkušeností“. Zjistili jsme, jak rychle se můžeme ztratit (roztržené fotokopie Melway map nejsou dostatečně podrobné) a dramatickým způsobem jsme se poučili, že počasí v High Country se může změnit velmi rychle.

Během chvilky jsme se odklonili na spletité vedlejší stezky, prověřil nás terén, který posunul hranice možností našich kol (o vlastních nemluvě) a celý den v nás zanechal jedinečné okamžiky.

Ač je to stále žádaný sport, zážitková cyklistika se definuje poněkud složitě. Náš pobyt ve Victorian High Country nás ale naučil, že cyklistické dobrodružství lze popsat jako směsici získaných zkušeností, kterou prostě nemůžete pořídit nikde jinde.

Foto: Tim Bardsley-Smith