Střípky ze závěrečných příprav na nejslavnější’triatlon světa
Jan van Berkel bude závodit na Mistrovství světa v Koně podruhé od roku 2015. Po naučných zkušenostech z loňska si chce dokázat, že má na to účastnit se nejdůležitějšího závodu sezóny. Letos se rozhodl, že svou finální přípravu provede přímo na ostrově a do Kony odletěl hned po MS 70.3. Některé zásadní tréninky absolvoval se svým týmovým kolegou Sebastianem Kienlem.
Během jedné společné vyjížďky se Janovi v 50 km rychlosti připletl do cesty kámen. Následoval defekt předního kola a pádu nedokázal zabránit.
Sebastian, který jel za Janem ho rychle objel a Jan spadl na rameno. Naštěstí směrem k okraji silnice, protože je právě předjíždělo auto. Bolestivý silniční lišej jen pár týdnů před závodem Jana přinutil skoro úplně přepracovat tréninkový plán.
V prvních pár dnech po úrazu nemohl plavat, protože riziko vzniku infekce v takovém případě je vysoké. Kvůli sedřeným dlaním nemohl jezdit ani na kole. Aby mohl trénovat, pořídil si rotoped a „jezdil“ na balkóně svého bytu.
Naštěstí se zranění hojilo poměrně rychle a Jan se opět mohl vydat na silnici. Plavání muselo ovšem ještě několik dní počkat. “Reakce na to byly různé. Jedni doporučovali, abych plavat šel, že mořská voda proces hojení ještě urychlí. Druzí mě od vody zrazovali, dokud nebudou rány úplně zacelené. Dal jsem na radu svého sportovního lékaře ve Švýcarsku a nešel plavat, dokud nebyly odřeniny naprosto zhojené,’ říká Jan.
Jednu ze svých posledních delších jízd odstartoval Jan na neblaze proslulé silnici Queen-K. Čím víc se přibližuje termín závodu, tím je na ní provoz hustší a tím víc triatletů na ní trénuje. Jakmile minul přistávací základnu vrtulníků, sjel Jan z Queen-K, projel obcí Waikoloa na silnici 190 a tu následoval až do Waimey. Odtud pokračoval do Hawi, na otáčku 180ti kilometrového cyklistického úseku.
„Jsem vážně rád, že jsem přijel dřív,“ sděluje Jan.
„Tropické klima vás přiměje si myslet, že dlouhý triatlon na tomto ostrově se nedá zvládnout.
Klíčem k úspěchu je aklimatizace. “Pokud hodně trénujete, jste zvyklí i hodně pít, ale tady je to úplně něco jiného,“ komentuje Jan svou spotřebu vody a sportovních nápojů.
Havaj bývá spojováná s bílými písečnými plážemi, surfováním na velkých vlnách a tropickým vedrem. Nicméně nejvyšší bod na Big Islandu leží v 4205 m nad mořem, téměř tak vysoko jako známý Matterhorn ve Švýcarsku. Z důvodu tohoto převýšení se zde pohybujete až v 11 světových klimatických pásmech. Na tak malém ostrově objevíte mnohé.
Zásobu energie doplní místní občerstvení: chlazené mangové smoothie a banánový chlebíček dostatečně posilní na zpáteční cestu domů.
Běh při nejkrásnějším západu slunce na světě: s večerem, kdy teplota lehce klesá, se triatleti obvykle chodívají ještě proběhnout podél oceánu.
Běh bez trička (nebo kvůli obdivu, chcete-li) po Ali’ Drive v Kailua-Koně není pro účastníky závodu v době těsně před ním ničím výjimečným, ale spíše nutností.
Cestou se stihne i rychlý pozdrav a pohledové zhodnocení fyzické kondice soupeře. Jan se plácnutím ruky zdraví s německým profesionálním závodníkem Borisem Steinem.
Tím, že se molo uprostřed města stalo společným startem plavání v oceánu, snaží se někteří sportovci najít jiná místa, kde by mohli provádět vodní přípravu. Jan tady naštěstí má na dva poslední týdny před závodem svou sestru, olympijskou plavkyni, díky níž bude jeho plavecký trénink veselejší.
“Bože, co to je?” V takových okamžicích se vám srdce poskočí. Když plavete v oceánu, uvědomíte si, že všechno pod kontrolou nemáte. Je to strašně zvláštní pocit.
A srdce buší dál. Ne strachem, ale vzrušením. Plavat s delfíny se vám poštěstí jen jednou za život.
Po počátečních komplikacích je Jan zpět v oceánu i ve hře. Datum závodu klepe na dveře, nervozita visí ve vzduchu a celá fanouškovská obec už se nemůže dočkat, až závod vypukne.
