Calebu Ewanovi je teprve 21, ale už si udělal jméno jako jeden z nejslibnějších talentů nejmladší generace spurterů. Kromě vítězství v 5. etapě španělské Vuelty v roce 2015 a etapových vítězství na Tour Down Under 2016, si Australan získal pozornost svou jedinečnou spurterskou pozicí. Navštívili jsme Caleba během přípravy na Giro na jeho adrese v Monaku, abychom se dozvěděli víc o tom, jak žije a co dělá proto, aby byl rychlejší než ostatní.

Můj otec byl v mládí cyklista, ale brzy skončil. Když jsem byl ještě dítě, přestěhovali jsem se ze Sydney na vesnici, kde táta znovu začal jezdit, protože se mu okolí zalíbilo víc než ve městě. A to byl vlastně důvod, proč jsem kolo zvolil i já. Následoval jsem ho a vstoupil do místního klubu. Taky jsem hrával fotbal. Ale ten v Austrálii hrají všichni. Když mi bylo asi 11, vybral jsem si cyklistiku. Ne proto, že bych se chtěl stát profesionálem, jen jsem byl rád venku a jezdil na kole. Teprve v nějakých 17 jsem začal uvažovat o tom, že bych se cyklistikou mohl živit. A tehdy jsem začal vyhrávat závody. Do té doby jsem moc úspěšný nebyl. Jezdil jsem sice dobře, ale na vítězství to nestačilo. 

Nejtěžší úkol, hlavně pro mladé Australany, je odejít ze země, opustit přátele a rodinu a přestěhovat se za závody do Evropy. Já se tam dostal poprvé, když mi bylo myslím 16. Zdá se mi, že vás to přinutí dospět o hodně dřív než v domácích podmínkách. Váš život se rychleji stane daleko opravdovějším. Spousta lidí by v mém věku byla ještě na vysoké škole a bavila se studentským životem, zatím co já už se soustředím na cyklistickou kariéru. Mám pocit, že musím zvládat o mnoho větší stres než dnešní 21-letí. Pokud se zhorším, nebude to jen o mě, ale ovlivním celý tým, své okolí a každého, kdo cyklistiku a mě sleduje. Zvyknout si na tu myšlenku je pro mladého člověka těžké. Asi propásnete několik let z období dospívání, ale myslím, že když budete úspěšní a vést dobrý život, stojí to za to. 

Neuvědomoval jsem si, že mám dobré spurterské schopnosti, dokud mi nebylo 17 a nezačalo se mi dařit na Bay Crits. Před tím jsem se domníval, že budu vrchař. Jsem dost drobný, takže ve stoupáních mi to šlo. Když je člověk mladý, může dělat cokoli. V průběhu let se moje tělo a svaly změnily a já se stal spíš typem rychle nastupujícího spurtera.  V současné době je můj trénink zaměřen právě na spurt. 

To, co mám opravdu rád, není ani tak ta vlastní cyklistická část - to, co mě na sportu baví je úspěch a vítězství. Pocit z výhry je to, co mě motivuje. 

Jsou dny, kdy se ráno vzbudíte, máte před sebou 5 až 6 hodin tréninku a víte, že je to poslední věc na zeměkouli, kterou byste chtěli dělat. Ale přitom se nikdy nechcete pustit do závodu a prohrát, i když jen o málo, a pak žít s vědomím, že jste se sem tam trochu ulili a netrénovali naplno. To by mě mrzelo nejvíc. Dny, kdy se vám nechce, ale musíte, patří k nejtěžším. 

V moderní cyklistice se dnes už nemusí tolik závodit, abyste zjistili, jak na tom jste. Když víte, že musíte udržet např. 400 W ve stoupání, aby vám balík neujel, můžete to v tréninku díky wattmetru a jiným technologiím, které jsou k dispozici, opakovat. Před deseti lety závodili jezdci 100 až 110 dní v roce. Dnes je to možná jen 50 až 60. Myslím, že v tomto ohledu se náš sport hodně změnil. Namísto toho se připravujeme ve velkých tréninkových blocích, což mi vlastně vyhovuje, protože je fajn vrátit se potom do normálu, kdy trénujete a jíte vyváženě. Když závodíte každý víkend, tak se do běžného režimu prakticky nevracíte nikdy. Během velkých tréninkových bloků stále dost napodobujeme závodní intenzitu, např. při přípravě s vodícím motocyklem, abychom příliš neztráceli závodní pocit. 

Nejtěžší je trénovat při vysoké intenzitě. Máme i spoustu dlouhých přípravných programů s nízkou intenzitou. Obtížnost se samozřejmě liší, ale trénovat při vysoké intenzitě dá vážně zabrat. My vlastně ani tolik netrénujeme spurt jako takový, trénink je spíš zaměřen na fázi závodu před spurtem. 

Poznáte, když trénujete hodně intenzivně. Kyselina mléčná se vyplavuje a všechno vás pálí - nejen nohy, ale i ramena, paže, břicho, no prostě celí hoříte. A chcete ještě víc. Když potom přijdete domů, jste úplně vyřízení.

Většinu sezóny se cítíte jako byste byli vzhůru jen na 90%. Vstáváte z postele bez energie. Svěží se budíte jen pár týdnů v mezisezóně, ale během závodního období nejste nikdy úplně akční. Někdy se vám po ránu zdá, že jedete na zpola vybité baterky a do tréninku se vám rozhodně nechce. 

Před pár lety nebyl můj trénink tak strukturovaný jako dnes. Když jedu náročný 3-denní blok, většinou pak mívám den nebo dva lehký trénink, aby se tělo mohlo zregenerovat, zatímco dřív jsem trénoval do zblbnutí. Když mám na programu hodně náročnou přípravu, ale tělo vysílá signály, že ji nezvládne, pak můj kouč raději zařadí další lehký den, než abych trénoval ve stádiu únavy.

Na pozici, v níž spurtuji dnes, jsem si začal zvykat asi před 1,5 rokem, když jsem absolvoval testy ve větrném tunelu a zjistil, že právě tahle je ta nejaerodynamičtější. Dostanete se do bodu, kdy z fyzikálního hlediska už nemůžete spurtovat rychleji, takže musíte vymyslet jinou možnost, jak být ještě rychlejší. Řekněme, že váš maximální silový výkon je 1400 - 1500 W, ale na 1600 nebo 1700 W se už prostě nedostanete. Takže musíte přijít na jiný způsob, jak svou rychlost ještě zvýšit. Nemusíte být génius, aby vám došlo, že čím níž budete, tím rychleji asi pojedete, pokud i v této pozici dokážete zabrat. Tady se dostáváme k tomu nejtěžšímu, udržet vysoký výkon při co nejnižší přední pozici. Další věc, kterou jsem musel překonat, je únava, která přichází v závěrečné fázi závodu a vy při tom musíte pochopitelně vydat víc síly. Nastavit se na to, že musím jít dolů, když bych se přirozeně spíš zvedal, bylo složité a nějakou chvíli mi to trvalo.

Máte na sobě dres na tělo, aerodynamickou helmu a všechny ty další nezbytnosti. Na tom opravdu hodně záleží a je dobré vědět, že vše je tak, jak má být a že jste vybaveni těmi nejrychlejšími prostředky - to vám dodá obrovskou dávku jistoty.

Největší nároky na sebe kladu já sám. Tlak ostatních mě nechává v klidu, protože nakonec jedině já vím, jestli jsem na závod připravený nebo ne. Nikdo jiný ve skutečnosti vůbec netuší, jak dobře na tom jsem.

Když nastupuji do spurtu, zdá se, že hodně přemýšlím, ale když se mě hned po závodu zeptáte, na co jsem myslel, tak vám to nejsem schopen říct. Myslím, že se hlavně soustředím na to, abych se udržel vpředu a na místě, které potřebuji. Zvažuji všechny možnosti, sleduji jezdce kolem sebe a toho na nejvhodnější pozici, který mě vyvede.

V závěru závodu musíte prostě vždycky zariskovat. Pokud nejste ochotni se do rizika pustit, nebudete schopni závod vyhrát.

Nevím, čím to je, že je to tak nebezpečné. Organizovaných spurterských vláčků už je tolik! Místo deseti spurterů bojuje o pozice deset týmů. Na Grand Tour chtějí být vpředu také GC týmy. Řekněme, že máte polovinu týmu se spurtery a druhou polovinu se soupeři GC, což vlastně znamená, že se o pozice dere celý balík. Jak je všeobecně známo, na posledních kilometrech hrozí nehody, všichni jsou nervózní a právě to je tak ošidné. 

Nikdy nemám pocit, že jedu moc rychle. Řekl bych, že nejdivnější je tak nějak úvodní část spurtu, kdy se do rychlosti dostávám. Už předtím se jede hodně rychle, ale když se zahajuje spurt, je rychlost ještě o 10, možná 15 km vyšší. Je to vážně šílený pocit, hlavně teď v té mé pozici je to dost strašidelné, protože jsem tak blízko u předního kola. Někdy spurtuji 75 km v hodině. Vůbec jsem si neuvědomoval, v jak extrémní pozici jedu, dokud mě někdo nenafilmoval z boku. Nemám sice pocit, že bych byl při spurtu tak nízko, ale když jsem se potom viděl, napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby se mi něco připletlo do cesty. Pravděpodobně bych přistál na hlavě, protože jsem tak blízko silnici a všechno se pak semele velice rychle. To je poněkud děsivá představa, ale zjevně se mi nežene hlavou ve víru závodu. Moje jediná myšlenka je dostat se do cíle jako první. 

Spurteři jsou většinou hluční a chtějí být v centru pozornosti. Tak to prostě mají nastavené. V tomto ohledu asi nejsem „normální“ typ spurtera. Nebývám hlasitý. Jak vypadám, takový jsem.

Moc bych si přál, aby až skončím kariéru, o mě lidé mluvili jako o nejlepším spurterovi své doby. Ale dosáhnout toho bude dost těžké. Nejdůležitější pro mě bude, abych se na konci své závodní dráhy mohl ohlédnout a věděl, že jsem už nemohl udělat víc, že pro to, abych se stal nejlepším, jsem udělal maximum. To by mohlo znamenat, že vyhraji etapu na Tour de France, nebo kdo ví, možná i 20 etap. Výsledky by asi nehrály takovou roli, jako vědomí, že jsem velmi tvrdě pracoval. Ať už by to s sebou přineslo cokoli, byl bych spokojený.  

Foto: TDW Sport, Kramon, Icarus