We have a more suitable website version for you. Please confirm your country to get the right product availibility and even purchase online.

Bezmála 510 km, 7620 nastoupaných metrů, jedna jízda, co by se tak mohlo pokazit… Ryan Standish se vydává na dva legendrání traily - Kokopelli a White Rim. Kokopelli spojuje město Fruita v Coloradu s městem Moab v Utahu, probíhá podél řeky Canyonlands do pohoří La Sal. Okruh White Rim vede přes drsné stezky z Moabu do vzdálených koutů národního parku Canyonlands. Proč podnikat takovou cestu? Ryana Standishe inspiroval a motivoval k této cestě, věnované všem, kteří ji už bohužel podniknout nemůžou, zejména jeho otec, protože bojuje s roztroušenou sklerózou. Otcův život s MS přiměl Ryana uvědomit si, že z času, který máme, musíme vytěžit maximum, dokud jsme mladí a/nebo zdatní. Nejen, že Ryana při organizaci tohoto dobrodružství inspiroval jeho otec, ale oba rodiče přicestovali do Spojených států a podporovali ho po celou dobu cesty.

„Jsem tou cestou nadšený, ale možná, že za dva dny, až ji dokončíme, řeknu, že to byla ta nejhloupější, jakou jsem kdy podnikl.“
-Ryan Standish

Text Ryan Standish

Nevím, co jsem si myslel, že mi ta cesta přinese, nebo co na ni zjistím. Nevěděl jsem, kde se moje mysl usídlí ani kam poputuje. Bylo to zvláštní, čekal jsem, že se mi tam naskytne nějaký hluboký vhled nebo vize. Místo toho se hluboce klidným místem stala poušť. Myslel jsem, že když nebudu mít na práci nic jiného než jen šlapat, jíst a pít, budu mít čas přemýšlet o životě a jeho smyslu, ale mým smyslem se stal jedině pohyb vpřed.

Vzpomněl jsem si na báseň W. H. Daviese, kterou jsme četli na střední škole a která začíná: „Co je to za život, když plni starostí nemáme čas stát a zírat…“ Věděl jsem, že to bude dlouhý den, a tak jsem mohl zastavit a svobodně se rozhlížet, jindy jsem se při tom pohyboval teplým vzduchem pozdního léta, které mě pomalu zbavovalo energie.



DLOUHÉ TRÁPENÍ

Od přejezdu Dewy Bridge směrem na La Sal Mountains jsem cítil mírný vítr do zad. Těšil jsem se na pořádné stoupání přede mnou. Netrvalo dlouho a radost se změnila na lehkou obavu, protože z plánovaných pěti hodin cesty na vrchol se stala sedmapůlhodinová dřina.…


V této chvíli se kola otáčela velmi pozvolna. To mi trochu vadilo, ale pohled přes Castle Valley, zatímco jsem stoupal La Sal Loop Rd, stál za to.


Chuť na hotdog

Když se slunce sklonilo k obzoru, oblékl jsem si pár vrstev navíc na sjezd do bodu na půli cesty, kterým byla benzinová pumpa Maverik ve městě Moab. Cestou dolů po Sand Flats Road jsem míjel táborníky u ohňů a hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Zajímalo je, co to dělám? Zahlédli má světla, když jsem kolem nich projížděl? Vážně jsem jen přemýšlel o jejich večeři, jestlipak měli s'mores? Celý den jsem jedl většinou sendviče s burákovým máslem a marmeládou nebo s vejcem a kečupem a to mi stačilo, ale jak jsem svištěl po cestě dolů tmou, soustředil jsem se a byl jsem připraven na párek v rohlíku. Nebo dva.


Vyjel jsem ze tmy a vpadnul do města nabitý energií. Snad to bylo tlumeným pouličním osvětlením nebo možná tím, že jsem se ocitl tak blízko lákavému párku v rohlíku. Když jsem se přiřítil, byla neonová oáza čerpačky poklidná a pomalá. Poplácal jsem své kolo a obejmul se s rodiči, kteří přijeli, aby se se mnou setkali. Pak jsem se přestal soustředit a bezcílně prošel dveřmi do obchodu. Zjistil jsem, že párky mají. Sedl jsem si a seděl… a seděl… Trochu jsme povídali, myšlení se stále zpomalovalo.



Zvedl jsem se a zamířil zpátky dovnitř pro jídlo, které by mi pomohlo zvládnout noc. Když jsem s Lauren procházel uličkou, ptala se mě, co bych si dal, ale nic už nevypadalo tak dobře. Uvadal jsem, pak mi v hlavě hlas Davida Gogginse řekl: „Jsi příliš slabý.“ A já odpověděl: „Ne.“ Něco k jídlu jsem našel - dortové kuličky, sendviče, ořechovou rolku a bonbóny Sour Patch Kids. Nestačilo, ale jedu.


„Když se na to dívám zpětně, věděl, co má před sebou, věděl, kam musí jet. Tehdy mu to trvalo déle, než očekával, ale stále se snažil.“
- Doug Standish

Poslední úsek

Přežít. Nohy jsou pomalé. Všechno bolí. Ale nepřestávej šlapat. Ještě chvíli jedu po silnici z Moabu přes Potash Rd. Jakmile narazím na tichý klid noční poště, Moab za mnou mizí v dálce. Jsem zase sám a je zatraceně chladno.


Únava. Nízká hladina energie. Pomalá srdeční frekvence. Hlad. Jasný měsíc. Už je to asi 17 hodin od startu a čas se začal rozostřovat. Připadá mi, že jedu rychle, ale nejedu. Měsíční svit v kaňonu odhaluje zajímavé reliéfy vysokých stěn. Některé se zdají přátelské a povzbudivé, jiné divoké a zastrašující. Ve světle čelovky pak na mě začínají problikávat drobné pouštní trsy trávy jako furbíci.

Stezka se blíží ke konci, oči se klíží a odmítají se znovu otevřít. Parkoviště u rampy pro lodě vypadá jako skvělé místo na zdřímnutí. Po deseti minutách se rozezní budík, pohyb je jednodušší. Přidávám trochu kofeinu. Dostávám se na prašnou cestu a tichá poušť ještě stále žije furbíky a tvory z filmu Max a maxipříšerky.

Uvědomění

Pokračovat? Zvládnu to? Pochybnosti se vkrádají snad celou věčnost. Hvězdy ještě stále svítí, když si to celé dávám dohromady. Tuto jízdu nepodnikám jen pro sebe, ale i pro mého tátu. Je pro všechny, kteří nemůžou přijmout takovou výzvu. Těm ji chci věnovat.



Nebyl jsem schopný jet rovně a víčka mi padala, taková únava… Stoupání znamená chůze… Tak pomalá. I mozek počítal pomalu. Tímto tempem se dostanu na White Rim ve dne místo v noci. Bude víc než 30 stupňů. Zásoba vody? Osm litrů. Budu potřebovat podporu, abych mohl pokračovat. Dobře, podporu beru. Podpora nezachrání bolestí křičící nohy, ruce, záda, chodila, krk. Problém se stoupáním na Shafer, tímto tempem budu pravděpodobně stoupat pět hodin. Pak na White Rim a zpátky do Moab. Dvacet čtyři hodin? Možná víc. Další šlofík? Jak dlouhý? Tamto místo vypadá pohodlně.

Spím

Pomalu zastavuji u kraje cesty. Prostřednictvím inReach jsem poslal zprávu Lauren. Pomohla mi utřídit si myšlenky a udělat pár rozhodnutí. Navedla mě, ale neřídila. Musel jsem něco sníst a dát si tyčinku Payday, ale napínalo mě, tak to šlo to dost těžko. Zjistil jsem, že helma může být prima polštář, prach a kameny mohou být pohodlné a izotermická přikrývka umí překvapivě zahřát.


Hranice

Vyjel jsem z Fruity a vydal se do pouště, abych zjistil, kde jsou mé hranice a jestli to zvládnu. Dělat nové věci a vážit si toho, co tělo dovede, dokud ještě může. K tomu se ale váže ještě mnohem víc. Tělo, mysl, příprava, zásoby, nastavení kola, jak přepravit vybavení (a vodu), bez cizí pomoci v poušti.

Možná, že jsem dnes svou hranici našel, ale zbylo toho ve mě ještě dost, abych se dozvěděl, co mi to umožní uskutečnit.



Kredit:

Film Kelly Hammond a Drew Boxold
Úprava Tanner Stephens a Kelly Hammond
Foto Sean Galusha a Drew Boxold
Pořízeno na Kodak 7207 a Kodak 7213